DÈJA VU po čtvrt století aneb Podruhé za volantem RITMA

Pavel Kopáček
Foto: Pavel Kopáček, David Kopáček, archiv autora

Už je to teda ale pořádná nálož vzpomínek – vstoupit do téže řeky, vlastně do stejného typu auta s odstupem čtvrtky století, to vám řeknu! Nejenže jsem se tam málem nevešel (to tehdy, to jsem oplýval přímo štičí mrštností), ale toho srovnávacího materialu, co mi mezitím prošlo rukama...

Jojo, je to fakt pětadvacet let, co jsem do Ritma 75 CL přestoupil z BMW 320i, které mě zklamalo. A tehdy nebylo na silnici moc tak stylisticky výrazných automobilových tváří, jako má poněkud vykulená a žabí příď obratného a šikovného fiátku!

Museli jsme se dost brzy rozloučit, takže ani fotku nemám. A proto jsem s jásotem přívítal možnost a nabídku, učiněnou mi majitelem RetroAutoMusea, a chci se s vámi podělit o zážitky.

Fiat Ritmo 65 CL (tedy o deset koní slabší proti mému bývalému, ale také pětikvalt) pochází z Maďarska, a Libor (majitel musea) je rád, že ho ve sbírce má. Nemyslete, tady jich zas tak moc nebylo, a kdoví, kolik jich přežilo vražednou kombinaci italské oceli a českého klimatu.

Chvíli čekám, až se po dlouhé odstávce sjednotí běh motoru na plném počtu válců, a pak se soukám za volant způsobem, vytříbeným pro jakékoliv menší vozy. Syn běží s foťákem k bráně musea a těší se, až tatínkovi scípne motor, vymkne se mu řízení, či něco podobně pikantního (a ono nic, hošíčku, to jsem Tě převez.... ˘), u brány jej nakládám a vyrážíme na obvyklou několikakilometrovou trasu.

Samozřejmě zpočátku nezvyk jako v každém cizím autě, a také mne hned upoutá otáčkoměr se stupnicí v celých tisícovkách otáček, to se hned tak nevidí! Já měl ještě tu původní palubku se starším přístrojovým štítem, takže na tenhle ovládací pult koukám jako vejr!

Okamžitě je podle zátahu, zvuku motoru a chodu řadící páky znát, že je to Fiat, resp. něco podobného italského. Motor, třebaže studený, se ochotně vytáčí, řadit jde lehce až na přechod z čtyřky na trojku – tam občas něco zadrhne, skříň asi v životě zažila ledasco nepěkného. Na pětku tu málem ani není silnice, nechci ji řadit pod sedmdesátkou, tak zkouším čtyřku na devadesát, lup, pětka, už je tam, a teď jen abych udržel fiatíka na úzké vesnické silničce. 
 

Ale v pohodě, řízení je prakticky bez vůle, dost strmé a přesné. Na kraji vesnice se otáčím, jak uvidíte z fotek, Ritmo neoplývá schopností „obrátky na pětníku“, tak beru zavděk travnatou krajnicí, na cestě zpět si vychutnávám živost agregátu na trojku a čtyřku – ale rychle se klidím ke škarpě, když se proti mně vyřítí naleštěná, ale rozzuřená stodvacítka ve veteranském stavu, pak zase za tři, za čtyři, ale vzhledem k nepřehlednému horisontu si na pětku nechávám zajít chuť...

Obvyklý fotoflek a pausička, obcházím Ritmo a obnovuji si detaily, uložené hluboko v podvědomí: malá kapsa na kapotě, designově zajímavé disky a kulaté dveřní kliky, jednoduchý, ale praktický tvar, podobný Favoritu, který – kdyby jej Škodovka hodila na trh o deset let dřív – mohl být hvězdou.

No nic, čtvrtstoletí uteklo jako voda, půlhodina s Ritmem také, u musejních hal vylézám z pohodlného sedadla, a říkám si, jak jednoduché a plně vyhovující auto to bylo tehdy a mohlo by být i dnes. Těch 65 koní, točivý motor, manevrovatelnost, přesné řízení a naprostá přehlednost z místa řidiče, všechno je prostě plus, takže za mne pro žabí Ritmo palec nahoru!

Děkujeme p. Liboru Kucharskému z RetroAutoMusea za ochotu a poskytnutí vozidla!

Vydáno dne: 18.03.2017 - 20:14