Na otočku do Rumunska

Pavel Kopáček
Foto: Pavel Kopáček, David Kopáček

V životě jsem se moc a moc nacestoval, poznal stovky míst, která jsem původně neměl v plánu (protože umím zabloudit i na mýtině mezi deseti holými borovicemi a cestou z Prahy do Hradce jsem dojel polní cestou zadem k nymburskému nádraží ☺), a i strasti pokročilého věku se přihlásily, příslovečná Kopáčkovská lenost také dělá své, takže je pro mě putování na dohled od bydliště důvodem k cestovní horečce a rozsáhlým přípravám (ano, už ve třetí třídě se v kronice objevil zápis „nejvíce jídla měl SAMOZŘEJMĚ Kopáček“)...

Ale navzdory tomu všemu se u mě občas projeví výron cestovatelské touhy, držené už mnoho let na úsporném plameni. Tak se stalo, že jsem někdy počátkem listopadu obdržel pozvání od svého rumunského známého, abych přijel jako zahraniční člen poroty v župní soutěži mladých uměleckých talentů Maturus 2016, jejíž jubilejní ročník se konal v příhraničním městě Carei.

Různá pozvání dostávám poměrně často – a asi i ku své škodě – je stejně často odmítám, ale tady jsem si řekl „a proč ne?“, a bylo to. Můj syn nadšeně souhlasil, tak zbývalo nechat preventivně prohlédnout naši rodinnou Alžbětu ve správkárně, dva večery věnovat sestavování itineraře a jeho tisku, podstoupit proceduru, na jejímž konci jsem dostal cár papíru kvality lepšího záchodového hladítka pozadí, což mě opravňovalo k desetidennímu používání maďarské dálnice, vyměnit si několik českých korun za desetitisíce forintů – a vyjet!!!

Už na Slovensku bloudění, jak taky jinak, sem tam nějaká ta bouračka (cizí), občasné vyfocení zajímavého vozidla, jichž po slovenských silnicích jezdí více než u nás, uzoučký mostní přejezd mezi městy Komárno a Komárom – a už jsme v cizině (čtenáři prominou, ale veškeré změny mě deptají, takže Slovensko nepovažuji za cizinu, mám tam spoustu přátel, narodil jsem se jako Čechoslovák, a jím i do smrti smrťoucí hodlám setrvat).

Tady jde občas tzv. „o ústa“, když je povoz za tmy neosvětlený
Hurááá, Dacia – takhle jsme řvali nadšením, ale byla moc nová
Pokud tyhle koleje přejedete rychleji než tempem unaveného a přestárlého chodce, už nemusíte pokračovat. Vlastně už ani nemůžete...
Rumunsko/maďarská celnice – Maďarsko si do země nikoho podezřelého už nepustí, a je to jen dobře
Aspoň že ty Ikarusy ještě jezdí, dokonce i řady 250 a 260!

Odbočka na parkoviště, rychlé zjištění, že maďarské Tesco je stejně odporné jako české, ale už byla tma a malé obchůdky měly zavřeno. Pak jen asi desítku kilometrů po krásné úzké silničce, která se tutově nezměnila od dob, kdy jsem po ní v 60. letech jezdil s rodiči do Bulharska, u odbočky na město Csém nájezd na dálnici – a brekekeke – to bylo ale ošklivý… Sice taková transversala uspoří mnoho času, ale nikdo po mně, prosím, nechtějte, abych dva pruhy tam a dva zpátky, plné řítících se šílenců, miloval. Fujtajxl... Před Budapeští řacha, své plastové tváře si zlíbaly autobus, dodávka a dvě auta, fronta na dvě hodiny („vidíš, blbče, a to Tě stálo přes tři stovky,“ říkal jsem si), ale hlavním městem jsme prolétli jako projímadlo (byla tma, tak jsme se synem identifikovali jen snad dvě auta, která stála za řeč), pak přejezd z M1 na M3 a zase „kilo dvacet“ a směr Nyíregyháza. Před půlnocí sjezd, kousek po naprosto šílené panelové silnici (tu by Maďarům záviděl i každý východní Němec), a těsně před rumunskými hranicemi známý, aby nás provedl osidly uherských celních hulánů.

Dali nám zabrat. Koukli na značku, jeden otočil zápěstím v posvěceném gestu „vypni motor“ a chňapli po naší kolekci dokladů. Pak přišel další, ukázal na naši Alžbětu a řekl „Mašína papír“. Ještě jsem musel vystoupit a třetímu hulánovi musel otevřít zavazadelník. Viděl dvě lékárničky (jednu novou), několik krámů, synovu dvojici harmonik, ale upoutal jej kanystřík s lehce nažloutlým obsahem. Poručil otevřít, přičichl, zašplouchal a s podezíravým pohledem vrátil – nedivte se, v tu dobu letní směs do ostřikovačů s sebou vozil jen málokdo ☺.

Těch pár kilometrů znamenalo několik nepříjemných nárazů na kola, protože ta kvalita…

Podívejte se v protipruhu na ty obludy – a možná pochopíte naši radost z objevení VAZu 2105
Chtělo by to zvednout na původní světlost, dát pneu správné velikosti (7,35x14), odstranit nedobové nesmysly – a Impala ´65 by byl zase švihák!
Tenhle pohled mi rozdíral duši. To bylo nekonečný...
Konečně!!! Dálnice končí (aspoň pro nás)
Docela častý zjev! Dovedu si to tu představit jako fotokulisu

Z dvoudenního programu vyjímám to veteransky podstatné: Pokud jsem si ještě nedávno myslel, že Rumunsko je stále zemí zaslíbenou Daciím 1100 a 1300, rozbřesk mne vyvedl z omylu. Po krátké projížďce městem jsme zjistili, že Mercedesů-Benz řad W123 a W201 tam postává víc, než klasických Dacií, jak je známe z Mototechny. Viděli jsme jediný Oltcit, jeden Moskvič Aleko, několik VAZů novější provenience – to vše se ženoucí tak rychle, že jsme foťáky ani tasit nestačili. Z nákladní produkce ani jeden Roman, o Bucegi či Carpati nemluvě, jen jeden typicky tmavočervený traktor UTB potěšil oko, jinak ani mikrobus TV, ani ZIL, nákladní GAZ, rumunský DAC, prostě všechno je pryč. Na jejich místě jezdí (ale spíše hrkají či stojí) velehrůzy světové produkce. A poslední ránu mi dal jeden starý pán, který na můj německy vedený dotaz ohledně existence nebo možnosti focení prvních rumunských náklaďáků Steagul Rosu (licence ZIS 150) lámaně odpověděl, že o něčem takovém nikdy neslyšel... A tak jsem přišel o mnoho dalších sebeklamů, v nichž jsem žil...

Útěchou mi byla návštěva renovační dílny, kde jsem viděl spoustu krásných aut – až na dvě výjimky – dovezených ze Západu ještě za doby vlády Nicolae Ceausesca a jeho předchůdce Gheorghe Gheorghiu-Deje. Některé uvidíte ve fotogalerii.

Mercedes-Benz „Ventilačka“ prý ještě nedávno jezdila
W123, dovezený z USA, bude po renovaci vypadat opět „americky“
Brouci jsou všude stejní – červený německý, žlutý rumunský
Opel Olympia 1956/57 bych okamžitě bral – pojízdný a v recesním stavu, samozřejmě ☺
Triumph Spitfire pro místního veteranistu

Zpáteční cesta byla víceméně dvojčetem té předchozí – až na to, že jsme Budapešť míjeli ještě za zbytků světla. Na kraji velkoměsta jsem stačil koutkem oka zahlédnout takový plácek, kde stála asi dvacítka nákladních If W50 a L60 + nějaké další nezvyklé stroje, v rychlosti jsme prolétli kolem jakéhosi autoskansenu vedle dálnice, kde stál hezký bezkapotový Steyr, pak Rába ze 60. let a ještě asi tři další stroje, a na jedné z průjezdních magistral jel vedle nás skvostný černý Chevy Impala ´65. Tedy: skvostný původně – škoda neoriginality...

Z auta před domem jsme doslova vypadli v pondělí v 01.30 v noci, strhaní, žízniví, hladoví, oslepení světlem debilů, kteří nedovedou ztlumit – a hlavně bohatší o jeden zásadní prvek tamějšího folkloru: bacha na menší náklaďáky, čas od času jim nefungují zadní brzdovky!

Přes všechna negativa jsem vděčný za možnost opětovné návštěvy země, v níž jsem byl naposledy v roce 1986 – a jestli ještě někdy někam pojedu, tak vám o tom zase napíši! ☺

Vydáno dne: 13.12.2016 - 13:25