Pět mil presidentským šoferem aneb Jak se řídí Conti?

Pavel Kopáček
Foto: Pavel Kopáček, David Kopáček, archiv autora

Báječně! Jako každá amerika té nejvyšší třídy, myšleno z výběru Cadillac, Lincoln a Imperial. Člověk si musí dávat pozor, aby se „vešel“ tam, kam směřuje majestátní příď, ale jinak už toho moc na práci nemá. Snad jen navlékat stále a stále nové dojmy na objemný náhrdelník budoucích vzpomínek...

Když se v roce 1961 odhrnula pomyslná opona nad nejnovějším modelem Lincolnovy divise, nikomu určitě ještě nedošlo, co tahle novinka vlastně přinesla. Byl to konec celé jedné epochy, od tohoto momentu bylo pro Lincoln cokoliv okřídleného a designově složitého takřečeno passé.

Základem nové formy se stal hranatý ponton karoserie, ohraničený vpředu a vzadu zcela kolmými čely, vpravo a vlevo ostrými hranami od přídě po záď, které promyšleným způsobem převzaly funkci různých blatníkových orientačních pomůcek: páček, pák, doutnavek, žároviček, apod. Hrany byly přerušené pouze v jednom místě, a sice na úrovni C sloupku, kde tvořily nepatrný výstupek.Všechno tu bylo pravítkově rovné, symetrické, uspořádané... Až do té doby, kdy jsem bok po boku americké nádheře stanul já jakožto zástupce dmoucích se tvarů. Byl jsem pozván, abych osobně zažil pocity, které měl řidič presidentského specialu, v němž vyjel na svou poslední cestu na tomto světě americký president John Fitzgerald Kennedy.

Samozřejmě, nejednalo se o presidentský SS-100-X, ale o phaeton Continental čtvrté generace (ano, phaeton, protože čtyřdveřový cabriolet NEEXISTUJE) roku výroby 1963. Jeho maska je oproti výchozímu debutovému modelu kolmější, není tak výrazně vodorovně dělená a už vůbec nepřipomíná masku Thuinderbirdu. Její myšlený odraz najdeme i na ozdobě zadního čela.

Pokud si řeknete „No jo, do takovýho auta se bez problemů vejde i rozměrný Kopáček“, nemáte tak docela pravdu. U přepychově a až marnotratně vybaveného křižníku chybí taková malá páčka vlevo na sloupku volantu, o deset let později neodmyslitelná samozřejmost každé ameriky. Slouží k nastavení volantu, ale v době, kdy vznikala čtvrtá generace Conti, ještě zdaleka nebyla běžná.

Tak jak na to? Volant ční z višňově červené palubní desky téměř kolmo a jeho dolní okraj je nebezpečně blízko sedáku. Volím pohyb, který byste možná nazvali „volantovým obkročákem“, tím přelstím hluché místo ergonomie ovládacích prvků – a jsem tu!

Nádhera, kam se člověk podívá! Tatam je všechna okázalost minulé generace, relativně malý přístrojový štít vás poučí o tom nejnutnějším, trochu hmatání pod spodní hranou palubky, a už otáčím klíčkem – a ono nic!!! Už chci otočit podruhé, v tom mi ale zabrání majitel vozu, sedící vedle mne, já ztiším své řečové vodopády obdivu – a opravdu, zepředu je slyšet nenápadný strojový zvuk. Nedbaje klidu tichého dopoledne prošlapuji plyn – a to už by zbořilo Jericho!! Kanonáda sedmilitrového V8 se rve výfukovými rourami ven a sytí okolní prostor brachialním řevem!

To je ovšem pro mé uši víc než rajská symfonie, a tak s výrazem slasti přesunuji volič automatiky na sloupku volantu do polohy -D-. Tím uvolňuji otěže třem stovkám a ještě dvacítce koní, kteří se dávají za lehce zvýšených volnoběžných otáček do klusu. Stačí polechtat plynový pedál a bezmála dvouapůltunový Conti se mění ve stíhačku, nechávající za sebou svůj vlastní zvuk...

Dojíždíme na „fotoflek“ - a vidíte, úplně jsem se vám zapomněl svěřit, že máme celou dobu nataženou střechu. Je to dobře – pro mne, vítr ve vlasech nemusím a celý dosavadní život jsem nepochopil, proč se lidé tolik pachtí za cabriolety... Snad blíže k úpalu? Důvěrněji k hmyzu? Na dotek zánětu středouší? Ale to jsou teď podružné problemy, protože stojíme u auta, majitel sahá kamsi pod přístrojovku a celá řada elektromotorků, relátek, spínačů a podobných elektrických nepochopitelností se stará o to, aby se víko zavazadelníku otevřelo na ZADNÍCH závěsech a během krátké procedury pohltilo střechu tak, že po ní nezůstane ani ten příslovečný prd...

Teprve teď vynikne důmyslnost uspořádání tzv. „Suicide Doors“, tedy dveří s obráceným zavěšením. Přední se otevírají klasicky, zatímco zadní opačně, a pokud otevřete oboje, jedinou překážkou ve vstupu do vzniklého otvoru je tenký sloupek, čnějící z podlahy. Úchvatné – a ve skutečnosti to vypadá ještě o sto procent úchvatněji než na fotkách...

Tak se ještě jdeme projet, ani nemusím motor nutit k projevu maximalního krouťáku (632 Nm), abych občas byl zatlačený do sedadla víc, než je obvyklé. Křižujeme vlevo vpravo úzké uličky mezi parcelami, které budou už za rok zastavěny rodinnými domy. Teď ještě není nebezpečí, že by odněkud vyběhlo dítě bez dozoru, tak občas můžeme i zrychlit. Ale nějak ne a ne se dostat nad (odhadem) tisíc otáček. To je ale jen dobře – dva válce, kolem nich ze všech stran věnec turbodmychadel a k tomu dvacetikvalt, to přenechme dnešním porodnicím automobilových bastardů.

Končíme jízdu, nějak se mi od kormidla Contiho nechce. Ale každá radost jednou končí – a jak jsem byl poučený – moje obvyklé sáhodlouhé rozkecávačky se stejně na web nedávají, takže vám symbolicky mávám od volantu Lincolnu – a zase někdy Bye Bye, babies... ☺

Za laskavé zapůjčení vozu a zprostředkování zážitků děkujeme Darku Haumerovi!

Při „placatém“ jarním slunci vynikne masivní žebro se zpětným zrcátkem. Věcička nahoře na palubce je „Autronic Eye“, automaticky přepínající dálková světla na potkávací
Dvanáct čtverečních metrů pravé americké oceli...
Designová čistota, úhlednost, jasná funkčnost – to je dojem z ovládacího centra Conti ´63
Postranní hrany budou několik dalších let modelovým markantem
Vůbec nevadí, že Linc nemá žádné boční chromované pásy. Luxus je zřejmý i bez nich...
Majestát, důstojnost a odměřenost. Slovy lincolnovské duše „Nejsem pro každého!“
Sem se nenasedá, sem se vstupuje!
Kdybyste náhodou zapomněli, v čem se to vlastně vezete...
Vydáno dne: 15.04.2017 - 12:47