Dnes se naposledy vracíme k nákupům automobilů v dobách, kdy mnoho věcí chybělo, mnoho záležitostí bylo nesnadných, mnoho lidí mělo pokřivenou páteř politikou „jedné strany“, ale někteří měli k sobě blíž – buď lidsky nebo „obchodně“. Tím máme na mysli především oblíbené a nutné všimné, bez nějž jste se často nepohnuli z místa. A tak ponecháme srovnání minulé a současné doby na každém z vás…
Nebyla to jen Mototechna a její většinový monopol na nákup osobních vozidel veřejností do konce roku 1989. Byly tu i jiné subjekty, třebaže jejich vliv býval zcela marginální. Nebudeme v tomto retročlánku hovořit o Tuzexu a jiných možnostech nákupu vozidla u občanů s valutovou samostatností, to bude náplní dalšího článku, který připravujeme na počátek příštího roku.
Kromě Mototechny prodávala i boleslavská Škoda
Určitou – úzce směrovanou – alternativu k národnímu podniku Mototechna představovaly tovární prodejny mladoboleslavské škodovky, tedy AZNP (Automobilové Závody Národní Podnik). Tyto subjekty spadaly účetně i zásobováním pod Škodu Mladá Boleslav a prodávaly výhradně nová vozidla tohoto výrobce. Cenová politika byla ovšem téměř shodná s peněžními položkami Mototechny, o což dbal cenový úřad a Státní plánovací úřad. Pokud se prodejní ceny drobně lišily, jednalo se například o prodej některých doplňků, občas v takzvaném „exportním souběhu“. To v praxi znamenalo malé množství určitého zboží, jinak dodávaného k exportním modelům nebo do prodejen Tuzexu. Mohly to být například lepší potahy, v některé době i autorádia (převážně československé, ale občas i maďarské provenience), antény či drobné doplňky do interiéru. Značkové prodejny AZNP také umožňovaly dodání určitých výbavových prvků dražších vozidel na standardní provedení. Tady jmenujme třeba okrasné „chromované“ poklice kol z výroby družstva Elko v Novém Knínu, standardně v druhé polovině 70. let montované na kola typu 110 R. Dalším doplňkem byly „sportovní“ volanty podniku Beskydsport, ovšem značně nekvalitní.
Značkové prodejny přinesly výhody, ale i velký soudní případ
Praxe značkových prodejen Auto Škoda se začala rýsovat v polovině šedesátých let, ale jejich boom nastal o dekádu později. Mnoho tehdejších zájemců o škodovky jezdilo do Mladé Boleslavi v domnění, že tamní prodejna Auto Škoda bude mít vždy a všeho dostatek, což ani tady nebyla pravda. Export a plánované dodávky měly stále přednost. Druhou stranou této mince byly vítané a skoro vždy nabízené úplatky. Výše a nejvýše postavení zaměstnanci AZNP mohli nejen ovlivnit dodávku určitého vozu a barvy, ale v některých případech i nadstandardní výbavu či značnou slevu – a v případě osobních kontaktů i přidělení zdarma. Tehdy vypukla velká aféra s rozdáváním škodovek řady 100/110 a 105/120, ta dosáhla i na nejvyšší posty – a československé soudy se měly co ohánět. Skončilo to ohromným průšvihem, ale poté, co se licoměrně „rozhořčená“ veřejnost (která by ovšem podobnou praxi vítala, jen mít ty kontakty) uklidnila, se situace vrátila do podobných kolejí. Snad jen ne tak okatě a bohorovně.
Na gottwaldovskou (zlínskou) prodejnu AZNP mnozí vzpomínají dodnes…
Kromě boleslavské prodejny byla asi nejznámější tovární filiálka v Gottwaldově (dnešní Zlín). O té bylo známo, že její velmi obchodně zdatný vedoucí (který by jinde na světě udělal okamžitou a rychlou kariéru – kterou ale udělal bezprostředně po listopadu 1989), dokáže sehnat jakýkoliv model s prakticky jakoukoliv výbavou. Postupně se značkové prodejny Škoda rozšířily do všech krajů republiky, v hustě osídlených aglomeracích s velkou kupní sílou pak i v rámci okresů. Prodejny AZNP participovaly na přelomu 60. a 70. let i na tehdejší zvyklosti pořadníkového a volného prodeje, přičemž například nejsilnější model 110 L stál v závěru 60. let ve volném prodeji neskutečných 89 200 Kčs. Tady hrála prim filozofie: „chceš auto hned? Tak plať!“ Některé prodejny AZNP měly vlastní velké servisy, jiné garantovaly opravy ve smluvních zařízeních jiného koncernu. Několik velkých prodejen mělo oprávnění Státní banky československé prodávat svůj sortiment za tuzexové poukázky (bony) nebo konvertibilní měnu, samozřejmě včetně doplňků, v korunové oblasti nevídaných, navíc s téměř okamžitým dodáním vozu. Prodejny AZNP také vykupovaly ojetiny na protiúčet, a to nejen škodovky, ale veškeré značky a roky výroby, jen musely mít šanci na rychlý zpětný prodej.
Prodejny nejen tovární, ale i družstevní
Prodejem nových vozidel se zabývaly ale i jiné subjekty, třebaže nikoliv pravidelně a soustavně. Můžeme vzpomenout například Autodružstvo, jinak velmi činné v opravárenství nebo provozovny Družstevní služby Praha. Vedle jejich největších servisů existovaly i prodejny nových vozidel s právem výkupu ojetin. Tato prodejní praxe ale s postupným vyrovnáváním poptávky a nabídky od konce 70. let klesala, v následující dekádě u některých jmenovaných podniků zcela zanikla.
Vládní poukazy a ocenění
Dnes občas nesprávně interpretovaným způsobem získání nového vozidla byla praxe odměn a poukazů. Takový článek většinou začíná řvoucím nadpisem: „Za komunistů jste mohli dostat auto zdarma!“ Když odhlédneme od lacinosti a hlouposti takových bulvárních titulků, musíme konstatovat jen částečnou pravdu takových statí. V zásadě se poukazy udělované vládou či resortními ministerstvy dělily na dvě skupiny. První možností se stal poukaz na vozidlo za odměnu, například v souvislosti s udělením vysokého státního vyznamenání. Takovým byl například řád Zlaté hvězdy hrdiny socialistické práce. To bylo nejvyšší vyznamenání, jaké mohl běžný občan ČSSR dostat. S ním se spojovala finanční prémie, odměna mateřského pracoviště, pokud byl vyznamenaný činný například ve zlepšovatelském hnutí, ale často (ne vždy!) i s poukazem na nový osobní automobil. V poukazu byla uvedená poznámka „podle situace na československém trhu“. Takto například v polovině 50. let stát vyznamenal a obdaroval nejlepší pracovníky z tehdy preferovaného hornictví, hutnictví nebo prostřednictvím ministerstva národní obrany vyznamenané důstojníky Československé lidové armády. Pohříchu se více než na profesní dovednosti hledělo na politickou stránku věci. Takový člověk si mohl vybrat buď z celého sortimentu Mototechny (a to i západní vozy, například Renault 4CV či Fiat 600) nebo měl poukaz na určitý typ – například výslovně Škoda Octavia.
Odměna ve formě poukazu na okamžitý odběr vozu
Druhou a mnohem častěji využívanou možností byl poukaz na přidělení vozidla. Jinak řečeno na přednostní dodání mimo pořadník za československou měnu. Variantou, která se ale podle dostupných údajů použila jen v několika případech, zůstal poukaz s částečnou úhradou obdarovaného. Pro lepší názornost: pracovník dostal přednostní poukaz na odběr vozidla s hrazenou částkou od resortního ministerstva třeba ve výši 35 000 Kčs. Podle tehdy platných směrnic si měl koupit vozidlo se svou částečnou úhradou, tedy v roce 1981 například škodovku 120 L v ceně 53 200 Kčs. Jenže obdarovaný se rozhodl pro Trabant 601 Universal za 35 500 Kčs, rozdíl v ceně mu samozřejmě nikdo nevyplatil, ale měl vozidlo zcela zdarma – a tudíž proti původnímu smyslu udělení poukazu. Byla kolem toho spousta nejasností, nakonec stát od praxe částečné úhrady přednostního přidělení vozidla upustil.
Za odměnu poukaz na přednostní odběr nejen škodovky, ale i fiatu a fordu
Další možností se stal poukaz na přednostní odběr s vlastní úhradou. Mělo to smysl především v dobách dlouhých pořadníků a minimální nabídky. V praxi zůstaly takové poukazy i v 70. létech. Autor článku může jako příklad uvést jistého předsedu velmi prosperujícího družstva na Vysočině. Ten to měl dobré i „nahoře“, přestože se lidsky vymykal urputnosti a zaslepenosti funkcionářů. Za své zásluhy dostal v roce 1974 poukaz na Ford Cortina 1600 Mk.III. Pokud tedy měl obdarovaný dostatek konexí, mohl ovlivnit značku a typ vozu v poukazu, musel jej ovšem uhradit v plné výši. Samo sebou se rozumí, že poukazy platily jen na typy, prodávané za československou měnu.
Nové auto jako doplněk státního vyznamenání
Když jsme se dotknuli řádů a vyznamenání, tak ještě musíme konstatovat další praxi: vyznamenaný vysokými československými řády (například Řád práce) si mohl v rámci ocenění koupit jakékoliv vozidlo na našem trhu s okamžitým dodáním. Ale musel jej zaplatit. Takto získal už koncem 50. let Tatru 603 jistý ostravský horník, který se svým kolektivem několikanásobně překračoval plán. Měl i odpovídající příjmy a spolu s finančním příspěvkem k udělení státního vyznamenání dal dohromady téměř dvě stě tisíc na luxusní kopřivnický výrobek. Ale to byla výjimka, jinak odměňovaní vybírali z běžného sortimentu. I Volga M 21 nebo Poběda M 20 byly výjimkou…
Nové auto darem? Ano, ale nikoliv ke svatbě!
Nový vůz jste také mohli dostat darem od příbuzných ze zahraničí. Byla to velice populární možnost, kde se příbuzní dokonce „úředně vyráběli“, aby bylo možné kýžený automobil dovézt. Většinou se ale jednalo o ojetinu, jimž se budeme věnovat někdy příště. Nejčastěji se tato praxe odbývala v prodejnách Tuzexu, kdy movitý a laskavý příbuzný (nebo i známý – Tuzexu bylo jedno, od koho valutu dostane) zaplatil auto, jež pak Tuzex dodal našemu občanu. Pokud ale příbuzný zaplatil auto v cizině, mohl si jej obdarovaný vyzvednout přímo v zahraničí (nejčastěji pomocí notářsky ověřeného a předem zaslaného pozvání). Naše úřady většinou výjezd povolily, protože dovozem auta získaly značnou částku na celních poplatcích. Tímto způsobem se k nám dostaly nejen třeba VW Golfy, ale i Mercedesy-Benz a dokonce americké automobily, třeba Ford Torino. Ten přišel na Slovensko (a nebyl zdaleka jediný), protože Slovensko mělo rozsáhlou emigraci v USA. Jen ještě dodáme, že darování automobilu mělo jedinou výjimku: v 60. a 70. létech stát zakázal věnování vozidla ve formě svatebního daru. Tím se jistil, aby se lidé nebrali „naoko“ kvůli dovozu západního vozidla zdarma. Tato praxe platila i pro ojetiny…
Také vládní činitelé dostávali dárky…
Specifickými byly vládní a prezidentské dary. Naši představitelé je dávali i dostávali, ale málokdy si je ponechali. Například prezident a armádní generál Ludvík Svoboda dostal během návštěvy Íránu vůz Paykan (licenční Hillman Hunter), ale daroval jej československé organizaci. Podobně se stalo s darovaným Renaultem 16. Jen někdejší ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek dostal při návštěvě jisté „spřátelené“ (vývozem zbraní a letadel) arabské země americký automobil. Ten následně u nás prodal běžnou cestou.
Chcete veletržní exponát? Musíte mít peníze a konexe!
Pokud jste měli dostatečné známosti a jednali rychle, mohli jste si koupit nové vozidlo z expozic brněnských veletrhů. Dnes vynecháme západní vozy, prodávané u nás (i po skončení veletrhu) prostřednictvím Tuzexu. Byl tady ale nejeden háček: například československé výrobky ve své expozici vystavovala nejen škodovka, ale i Mototechna. Mototechna je následně prodávala jen podle pořadníků, naproti tomu AZNP je rozprodávala hned z výstaviště po uzavření expozice. Mělo to jednu výhodu: vozům na veletrh výrobce věnoval maximální péči, dostávaly kvalitní lak s vysokým leskem, některé běžně nedostupné doplňky a třeba v 60. létech i laky s jinými než továrními odstíny. Jistý příbuzný autora článku si v roce 1960 z expozice Rootes Group koupil nový Hillman Minx s mnoha nadstandardními doplňky, ovšem za zvýšenou cenu oproti běžnému dovozu této značky. Ne všichni vystavovatelé prodali své exponáty, příkladem může být sovětský Avtoexport. Ten i osobní vozy vrátil výrobci nebo si je koupilo sovětské velvyslanectví v Praze.
Spletité osudy „českého“ veletržního HongQi
Jako perličku uveďme historii čínského HongQi, vystavovaného před mnoha desítkami let v Brně. Čína jej nabídla k odkupu naší vládě, ovšem zvítězil zdravý rozum: jednalo by se o jediné vozidlo s naprosto fatálním nedostatkem náhradních dílů a složitým zajišťováním oprav. Vláda tedy odmítla, ale snažila se najít jiného a dostatečně důstojného budoucího vlastníka nádherného a distinguovaného čínského vozu. Oslovila některé ústřední výbory československých politických organizací, ale ty odmítly. Některé používaly sovětské GAZy 13 „Čajka“, jeden ústřední orgán měl dokonce americký vůz. Nakonec se HongQi prodal v Rumunsku a dodnes existuje…
Nové vozy pro ministerstvo obrany a vnitra? Ano, odkudkoliv!
Svou vlastní cestu k získání osobních vozidel měla i naše silová ministerstva, tedy obrana a vnitro. Zatímco ministerstvo obrany dostávalo až na pár výjimek techniku z ČSSR a zemí socialistického tábora (ZST), vnitro disponovalo širokou škálou typů včetně západních. Tady se jednalo nejen o modely, prodávané v síti Mototechny (Ford, Renault), ale i vozidel, která si běžný smrtelník (pokud si je mohl dovolit) mohl obstarat jen za západní měnu či tuzexové poukázky. Máme na mysli například nové mercedesy-benz, opely, peugeoty, ale například i americká vozidla či alfy romeo, jezdící ve službách Státní bezpečnosti v bratislavské expozituře. Účelem nákupu podobných typů bylo maskování za vozy západních turistů či zastupitelských úřadů. Tato problematika (zejména I., II. a X. odboru Federálního ministerstva vnitra – tedy StB) je tak rozsáhlá, že by si zasloužila samostatný článek.
Loterie, losy a ankety…
Dostali jsme se k možnosti získat kýžený československý nebo zahraniční model zdarma a „zdarma“. Tak aspoň inzerovaly populární loterie a ankety, u nás činné a osobními automobily dotované už od poloviny 50. let. Naprosto nezapomenutelný je případ šťastného výherce škodovky 440, který se kdysi objevil i ve filmových týdenících a v raném vysílání televize. Bylo vidět, jak výherce usedá do nového „Spartaku“ s převozními čísly a celý šťastný odjíždí. Jen málokdo si všiml, že Škoda 440 je ještě předsériového provedení s víkem zavazadelníku až k zadnímu nárazníku. Škodovka totiž měla zpoždění ve výrobě 440, tak aby si „udržela tvář“, musela před národem sehrát komedii – a ne naposledy. Výherce musel za rohem vůz opustit a vrátit, nový „Spartak“ mu byl dodaný až za čas…
Podobně „náhodně“ si osud zahrál s výherkyní luxusní Volgy M 21, která jej po převzetí oficiálně darovala Závodnímu výboru Revolučního odborového hnutí (jediná tehdejší odborová organizace v ČSSR). Myslíte si totéž, co autor článku?
Automobilové ceny v anketách mělo i nakladatelství Naše vojsko, tedy vydavatel jistého kdysi velmi populárního motoristického týdeníku. Vždy se jednalo o domácí výrobek standardního provedení, občas i o motocykl.
Výhra v Československé státní loterii umožnila přednostní nákup vozu
Stát vypisoval každý měsíc Československou státní loterii. Losy se prodávaly v běžné síti, stály desetikorunu, slosování vždy proběhlo v některém průmyslovém podniku či kulturní instituci, ovšem nikdy nebylo přenášené ani rozhlasem, ani televizí. Maximální výhra činila 100 000 Kčs, další stupně byly v desítkách tisíc. Vydavatel losů zajistil výhercům buď převod hotovosti nebo přednostní dodání osobního vozidla ze sortimentu Mototechny. Zpravidla se jednalo o výhru v hodnotě dvaceti tisíc korun, tedy polovinu až třetinu tehdejší kupní ceny běžného vozu.
Loterie všech možných institucí a jejich první ceny
Nemůžeme vypisovat stovky loterijních emisí, zmíníme jen ty automobilově nejzajímavější: na přelomu 60. a 70. let provozoval zajímavé loterie tehdejší časopis Inter-Press. Například první losování dotoval dvojicí vozů Mercedes-Benz 200 (W114), ročník 1970 nabídl majitelům losů Ford Cortinu Mk.II, dvě Toyoty Corona a dvojici škodovek 110 L. Zajímavými výhrami proslula loterie MON (Mezinárodní organizace novinářů). Například v roce 1986 MON slosoval 24 aut, mezi nimi například FSO Polonez, VAZ 2107, Wartburg 353 (tehdy již k nám nedovážený), Fiat 126p a množství škodovek. Jak si výherce zajistil servis exotického Polonezu, MON neuváděl. Podobným exotem se o rok později v loterii MON stal VAZ 2108 Samara, jehož import se teprve začal smluvně zajišťovat. V roce 1989 se lákadlem loterie stal nový Favorit, ale pecka přišla v roce 1990: první cenou byl nový Mercedes-Benz 190 (W201). Losy se zpočátku kupovaly za tři koruny, ale určitou vadu na kráse působil fakt, že výherní losy se tiskly v jiném podniku než běžné, a distribuovala je jiná síť. To ovšem občan netušil…
Výhry k pořádání spartakiády nebo k významným dnům
Ale i jiné subjekty pořádaly loterie: například Ústřední výbor československého svazu tělesné výchovy zajistil v rámci Československé spartakiády 1975 do loterie VAZ 2101, škodovku 100 a dva trabanty. U příležitosti Slavnosti Rudého práva v rámci každoročního Dne tisku, rozhlasu a televize slosoval vydavatel například v roce 1974 dvě Škody 100/110, také v následujících letech tvořily hlavní výhry auta naší výroby. Loterie ke Dni železničářů nenabízela jako hlavní cenu lokomotivu, ale dvě či tři škodovky, občas i VAZ 2101. Exotem byla v roce 1971 loterie Přátel dětských vesniček SOS. Stala se výsledkem končícího hospodářského a politického tání, později už režim nepřipustil žádnou podobnou loterii. Velkolepá akce s širokou publicitou nabídla osm hlavních automobilových cen: dvě škodovky 110 R, dva Renaulty 6, Fiat 850, Škodu 110 L a dva Trabanty 601. Jinou zajímavou akcí se stala společná loterie slovenského zemědělského nakladatelství a podniku Slovenská kniha. Tyto dva subjekty ji v roce 1976 dotovaly množstvím cen, v jejichž čele byla Dacia 1300, Škoda 110 R, Zastava 101 a VAZ 21011.
Ojedinělá distribuce vozítek svazem invalidů
Specifickým způsobem byl distribuovaný Velorex, tedy známá invalidní tří- a později čtyřkolka. Běžný smrtelník si jej mohl koupit jen v podobě ojetiny, nová vozítka přidělovaly na základě žádosti krajské výbory Československého svazu invalidů. Žádost doporučovaly a odesílaly okresní výbory tohoto svazu, ale i s povolením v ruce musel invalida čekat. I „netopejrů“ či „létajících stanů“ nebo „montgomeráků“ (jak se zejména tříkolky nazývaly) byl stálý nedostatek. Stát je totiž i exportoval, například do Maďarska.
Reklamní a předváděcí vozy u nás nezůstaly!
Pak se u nás také konaly předváděcí a reklamní jízdy nových vozidel. Pořádaly je československé reklamní agentury (Rapid nebo ČTK – Made in publicity…), v 80. létech také podniky zahraničního obchodu, zastupující u nás západní automobilky (třeba Pragent). Dalšími iniciátory novinářských a veřejných předváděček se stala obchodní oddělení zahraničních velvyslanectví, například sovětského, francouzského či italského. Na rozdíl od často mylných domněnek, že tato vozidla u nás zůstala, byla praxe zcela jiná. Pokud se akce konala pouze na československém území, vozidla se servisním doprovodem a personálem se vrátila výrobci, při celoevropských nebo jen východoevropských turné kolona opustila hranice do další země podle plánu jízdy. Můžeme vzpomenout každoroční prezentace vozů značek Renault či Fiat, kolony sovětských vozidel v rámci reklamních jízd podniku zahraničního obchodu Avtoexport a obchodního oddělení sovětského velvyslanectví nebo unikátní evropskou jízdu nejnovějších výrobků firmy Jeep na konci 60. let.
Opravdu to nebylo jednoduché – nic v této době. Ale náš občan si se vším dokázal poradit – existoval tu určitý druh „stínové“ ekonomiky na základě známostí, konexí, „strýčků“ a samozřejmě nekontrolovatelného převodu peněz, úzkoprofilových výrobků a protislužeb. V tomto kolotoči se štěstí občas usmálo na každého, zejména při materiálním „postrčení“. Tímto konstatováním uzavíráme třídílný miniseriál o prodejích nových vozidel za československou měnu v létech 1945 až 1989. Připravujeme podobný materiál o prodeji za tuzexové poukázky, ale i o autobazarech minulých dob a prodejích zajímavých ojetin za československou i zahraniční měnu…
S laskavým svolením redakce Autobible.cz
Text: Svatopluk Jícha