Možná jste již zaznamenali články typu „V Itálii vyzvednuta Bugatti z jezera“, v Německu „Nalezen nejetý Opel“, ve Skandinávii „Zapomenuté dealerství BMW“. Narazit na takovou zajímavost se ve veteránském světě rovná nalezení pokladu. A co poklady ukryté v České republice? Dnes nechci psát o supervzácných skvostech předválečné éry, které naše „veteránská elita“ za draho vyvezla. Chci Vám představit jiný poklad. Simku 1301, která za svůj život zažila jedinou cestu – z Mototechny do stodoly jejího majitele. Věříte na zázraky? Já ano. Jinak by se nemohl stát následující příběh:
Jednoho letního dne mi zavolal můj tehdejší kamarád, kterým mi pomáhal kolem Simek, že nás oslovil majitel Simky 1301, zda jeho vůz nechceme koupit pro muzeum, které jsem tehdy plánoval a připravoval. Moc pozornosti jsme tomu, po pravdě, nevěnovali. Jednak volá často dost lidí a navíc já byl na Slovensku. Po návratu z cest po hraniční čáře kolem celého Slovenska jsem měl doma email s opětovnou nabídkou. Fotky odpovídaly fotkám v inzerátu, kde auto stálo podivně na stranu a pokryté prachem. Vábně opravdu nevypadalo. Až kamarádova slova o zachovalém interiéru a možná slušném proběhu kilometrů mne donutila domluvit si prohlídku vozu. Zvažoval jsem, že bych auto dal dohromady a našel pro něj starostlivého majitele a zase tak o jeden kus rozšířil řady Simek na klubových akcích.
Auto stálo u Vlašimi, a protože na potenciální koupě jezdím rovnou s přepravníkem, jel jsem i tentokrát. Za Vlašimí, v malé vesničce, stál starý domeček a u něho mne již očekával majitel. Simca stála ve vjezdu na dvorek za těžkými dřevěnými vraty. „No nazdar“ řekl jsem si a obhlížel vůz. Pravé pneumatiky byly prázdné, špalky, na kterých původně stálo, zaražené v zemi. Kufr plný železného bordelu. Vůz se nebezpečně nakláněl na řadu vyrovnaných cihel. Výfuk z části na zemi, jak se utrhly zadní závěsy. Vnitřek zaprášený, ale jinak krásný. Prohlížel jsem to dílo, přemýšlel co s tím, a poslouchal jsem vyprávění majitele. „Koupil jsem ten dům nedávno. Byl levný, protože jsem ho koupil tak, jak stojí a leží. Včetně všeho humusu, který byl po domě a dvoře. Sedm kontejnerů „bordelu“ jsme již odvezli. Tady ta Simca nám překáží, abychom mohli nakládat další. Jo a ještě je ve stodole vrak Fordu Cortina“.
Hodně jsem koupi zvažoval. Sice auto nemělo skoro žádnou viditelnou korozi a mělo pěkný interiér, ale podle SPZ nejela min. od doby, kdy se začali dávat známky za TK a emise na SPZ. Což představovalo min. Rozebrání motoru, kompletní celou hydrauliku, hadice. A čekat jsem mohl další překvapení. Stav chladiče, výfuku, mrazovek v motoru, brzd, a dalších částí byl neznámý. No, nakonec jsem auto zaplatil a přistavil svého Mercedesa, ze kterého jsem natáhl kabel s kompresorem. Auto se začalo zvedat na nafukovaných kolech. Milimetry od řady cihel. Nechtěl jsem mít cihlovou památku na celém pravém boku právě koupené Simky. Po otočení jsem zapřáhl kurtu za nápravnici, druhý konec připevnil ke kouli a zařadil na německém stroji jedničku. Simca pomalu opouštěla dolíky, které vytlačila svojí hmotností do země. Když jsme ji vytáhli, připravil jsem naviják a začal navíjet ručně auto nahoru. Přes zatuhlé brzdy to zrovna dobře nešlo. A nic na tom neměnily ani litry potu, které ze mne tekly. Nakonec byl vůz naložen, za podpory dvou chasníků, které pomáhali vůz přizvedávat, abych neutrhl výfuk. Teprve nyní jsem si mohl více prohlédnout spodek. Byl celý natřen tlumexem a nevykazoval žádné díry. Za to prahy, disky, přední i zadní čelo byli přetřeny barvou štětcem. Zespoda vše rezavé. „Kolik to má vlastně najeto?“ hrnul se majitel k volantu a hlásil „Sto třicet tři“. „Spíš stotisícstotřicettři, když vidím ty přetřený prahy a spodek auta, upřímně jsem mu odpověděl a vyrazil s nákladem k domovu.
Doma jsem dva chasníky na složení neměl, tak musela napnout síly manželka, abychom auto dostali s plata. Druhý den jsem vzal hadici, kýbl s vodou a začal s očistou. Po umytí Simca hlásila docela dobrý lak. Obsah kufru naplnil celou popelnici. Z interiéru jsem vyházel nepatřičný odpad a pustil vysavač. Když jsem vymetl slámu ze všech možných zákoutí auta, vyhnal všechny pavouky, koukalo na mne docela solidní auto. „Kdyby tak jezdilo“ povzdychl jsem si a šel opět pro další kýbl s vodou. Po vypotřebování třech kýblů mýdlové vody na interiéru a s pomocí přípravku „Tempo na renovaci plastů“ zářil interiér, jako kdyby byl nový. Sedačky bez jediné chybičky. A to i přesto, že tento typ čalounění byl potrhaný snad ještě dřív, než sjel z linky.
Další den jsem se stavil u 3M a nakoupil leštící přípravky a cestou ještě leštičku. Práce to byla mizerná, ale radost mi dělaly drobné, zachovalé detaily. Samolepka „Simca aimé Shell“ na zadním okně či schéma řazení na okně předním. Postupně jsem si všímal dalších věcí. Jako třeba originálních pneu Dunlop s maximálním vzorkem, ochranných žlutých pásek na prahových lištách, klouzku na gumách kolem oken. „To auto opravdu nebude mít moc najeto“, pomyslel jsem si, ale údaji na budíku jsem nevěnoval zvláštní pozornost. Když auto bylo čisťoučké a i motor po sprše wapkou vypadal lépe, začal jsem zvažovat možnosti oživení. Hladina oleje byla přesná a olej měl barvu, jako by ho čerstvě někdo nalil. Vyšrouboval jsem všechny svíčky a pro jistotu dovnitř sáhl malým nástavcem na vysavač. Pak jsem dovnitř nastříkal uvolňovací sprej a očistil svíčky. Originál francouzské svíčky ze sedmdesátých let mne hodně překvapily. Začínal jsem být opravdu zvědavý. Pohled na kladívka rozdělovače potvrdila má očekávání. Jako nové. „To není možné“ divil jsem se. Sundal jsem kola a koukl na brzdy. Vše hlásilo plný stav. Otevřel jsem víčko oleje na víku ventilů a užasl. Zcela čistá hlava a na konci šroubů, držících ventilovou „klaviaturu“ kuličky koroze. Prošel jsem takto všechny součásti. Stav všech součástí potvrzoval to, na co jsem se neodvažoval ani pomyslet.
TO AUTO JE NOVÉ!!!!
Další víkend jsem se vrátil na místo koupě. Zeptal jsem se několika místních na Simku a na bývalého majitele. Od všech se mi dostalo stejné odpovědi: „Kdepak, pan jezdil starým modrým Fordem a poslední roky už ani to. Zelenou Simku nikdy neměl.“ Vše nasvědčovalo tomu, co jsem si myslel. V socialistické minulosti to nebylo tak, že jste si mohli koupit to, co jste potřebovali. Nebylo možné zajít k dealerovi a objednat si novou Simku. Dodávky vozů do země byly omezené a pořadník dlouhý. Pro někoho nekonečný. Na druhou stranu jste jako zasloužilý pracovník ve vyšší funkci mohl získat poukaz. „Bohatství“ lidí muselo být dosti skrýváno. A investovat nebylo do čeho. Takže když jste měl možnost získat auto, udělal jste to. Majitel Simky byl patrně takový případ. Byl „sběratel“ všeho, co potkal, a jeho dům tomu nasvědčoval. Koupil tedy plechovku originál barvy a přetřel jí prahy, spodní díl předního a zadního čela, stříbřenkou pak disky. Tlumexem natřel celý podvozek a vůz dal na špalky. Možná si říkal, že až doslouží Cortina, bude mít nové auto. Roky však plynuly a Cortina vydržela. Pán ne.
Když jsem se vrátil a sedl si za volant auta, přemýšlel jsem, kolik lidí na tomto místě asi sedělo přede mnou. Zaměstnanec továrny, který vezl vůz z montážní linky na parkoviště. Druhý nakládal vůz na vagon. Třetím byl pracovník Československých státních drah, který ji z vlaku svezl. Čtvrtým zaměstnanec Mototechny. Pátým majitel a já šestým. Na zadních sedačkách asi nikdo. Čím dál víc jsem si uvědomoval tři věci. Za prvé, že mne asi duch dlouholetého šéfa továrny S.I.M.C.A. odměnil takto za moji práci pro tuto značku, za druhé, že to auto bude vězněm svého stavu a za třetí, že nemám podmínky, jaké by tento skvost potřeboval. Protože ale po letech mezi veterány jsem přeci jen menší snílek než dřív, uvědomuji si kriticky, že než dokončím rozdělaných 17 aut, co již v garážích mám auta a budu mít prostor pro tuto Simku…..prostě tak dlouho Simca čekat nemůže. Navíc zde nepůjde o renovaci, ale restaurování blízké muzejní práci.
Ač nerad, nechal jsem zvítězit rozum, Simku zcela zprovoznil a našel jí nového majitele 🙁
Roky zaparkovaná a čekající 
Najeto 133 km 
Zachované detaily 
Interiér nejen jako nový 
I motor prošel ičistnou kůrou 
Krásná…. 
Text a foto: Michal Primák