Není dne, kdy se nepodívám do inzerce. A často mě nějaké auto zláká a objeví se u mě na dvoře. Mazda 323 BG mě zlákala cenou a dostupností. Byla ve vedlejší obci a stála pětistovku. Tak se dostala ke mně a než jsem mohl vyjet, stálo to pár desítek tisíc a pár týdnů práce. Že to nedává smysl? Dává, další staré auto zachráněno. Tak co :-).
A jak se s nenápadným sedanem jezdí? Podrobil jsme ho tradičnímu testu, kdy usedám za volant neznámého auta a píši nezaujaté první dojmy. Ale nejprve se pojďme na Mazdu podívat zvenku.
Malý sedan z počátku devadesátých let ničím nezaujme, tak jako mnoho aut té doby. Snad jen zadní světla, propojené plastem, imitující pokračování světel. Ale to bývalo už v osmdesátých letech častým tuningovým doplňkem. Takže nic zajímavého oko nezachytí. Sedan působí štíhlým dojmem bez zbytečných výstřelků. Klesající přední kapota, úzké sloupky, decentní záď. Tedy v základním provedení. My se díváme na Mazdu 323 v lehkém „tuningu“. Nový lak doplňují originální snížené nástavce prahl, původní hliníkové ráfky dostaly sněhobílý lak a nápis na přední kapotě prozrazuje spojitost s vlastníkem vozu. Celek působí vyváženě a nechá vyniknout původní tvary auta.
Pojďme usednout. Oproti dnešním vozům je Mazda docela nízká, a to není nijak snížená. Prostorný interiér působí příjemně a je barevně sladěný, je totiž šedomodrý. Dvouramenný volant má přiměřeně tenký věnec, ovladače jsou kde mají být, vše padne do ruky. Výhled do všech stran je výborný. Zůstává dojem poměrně malého vozu, ale s mojí postavou běžných proporcí mi to nevadí.
Pod kapotou vozu je nejčastější motorizace, tedy šestnáctiventil o objemu 1,6 l. Není to moc, ale Mazda váží 885 kg, tedy se mnou 955 kg. O takové pohotovostní hmotnosti si dnešní vozy mohou nechat jen zdát. Dynamika je tedy zcela přiměřená. Při jízdách po okreskách výkon 84 koní ještě stačí, pokud nechcete divočit. Na dálnici už to chce trochu přemýšlet, kdy si mohu dovolit předjíždět a kdy počkat. Není to auto pro závodníky. Ale pokud chcete uživatelsky příjemný vůz, má Mazda rozhodně co nabídnout. Dokonce se s ní jezdí dobře i mé ženě, zvyklé na naftového Golfa, o patnáct let mladšího. I děti, koketujícího s autoškolou si řízení Mazdy chválí. A na silnicích se za „třidvatrojkou“ občas někdo nostalgicky ohlédne.
Vyjíždím tedy od domu a mířím do 7 km vzdálení obce na benzínku. Po doplnění paliva pokračuji na vesnické okresky u kterých vím o dobrém asfaltu. Motor je rychle ohřátý, a tak mohu plyn trochu sešlápnout. No, vlastně ho bořím do podlahy. A nic moc se neděje. Ručička otáčkoměru vyleze k šesti tisícům otáček, zvukový doprovod hlásí něco o sportovní jízdě, ale vše je vlastně „na pohodu“. Není to tak, že by Mazda nejela, ale určitě jede jinak, než dnešní rychlejší turbodiesely. Ale když pominu srovnání s nimi v přímce, kde je logicky znát absence turba, nelze si na křivolakých okreskách stěžovat. Čím víc zatáček, tím je Mazda rychlejší. V její prospěch totiž hovoří nízká hmotnost i těžiště. A taky možná těžká noha řidiče, přeci jen pouštím Mazdu tam, kam bych si dnešní auto s dvojnásobnou hmotností nedovolil. Vlastně se s Mazdou jezdí velmi dobře. Na dálnici ze sebe vydoluje 160 km / h a pokud nepotřebuje prudce zrychlit poté, co kamion před Vámi konečně dokončil svůj půlhodinový předjížděcí manévr, jízda s ní docela ubývá. Asi by v takovém jízdním režimu neměl motor zrovna velkou trvanlivost. A tak se vracím zpět na okresky a mířím domů. Večer mě ještě čeká cesta do města na trénink a noční návrat prázdnými ulicemi. Samozřejmě s Mazdou.
