Vzpomínáte, jaké to bylo poprvé? Když jste poprvé usedli za volant tátova vozu, když jste poprvé sedli do svého automobilu a stali se tak s pasažéra řidičem, když jste poprvé překročili povolenou rychlost nebo atakovali vysoké číslice na rychloměru? Jedno z mých „poprvé“ jsem prožil před pár dny, kdy jsem poprvé usedl za volant předválečného vozu. Tím vyvoleným byl malý úhledný kabriolet, známý nejen z českých silnic, ale i třeba ze slavné Rallye Monte Carlo – Jawa Minor.
Jawa Minor je malé sympatické vozítko, které přes svůj věk dokáže nabídnout přitažlivé tvary, nebe nad hlavou, příjemné svezení…to vše za vcelku rozumnou cenu. A hlavně je předválečné, takže když u mého kamaráda Jirky padla otázka, čím s Pavlem obohatíme naše zkušenosti zpoza volantu, Jawa byla pro mne jasnou volbou 🙂 .
Sotva Jirka vyndal Jawu na dvůr, hrnul jsem se ke dveřím. Hurónský smích obou dvou mi ale vzal vítr z plachet. Ihned mi došlo obrovské faux pas…..stál jsem u levých dveří, jak jsem zvyklý. Minor má ale řízení vpravo. No jo no, ne vše se povede hned na poprvé 😀 .
Děti usedají na zadní lavici, já napodruhé na správné místo za volantem. Spouštíme motor, hledám na palubní desce osvětlení… Nakonec mi Jirka pouští světla a já přiznávám, že na toto bych asi nepřišel. Ale jinak je to podobné, jako u novějších automobilů, říkám si. „S meziplynem umíš?“, vrací mne Jirka do reality. Vzpomínám, jak jsem na vojně jezdil z UAZem, s PV3S nebo Tatrou 148. S meziplynem umím, říkám si. Na hlavici řadící páky je schéma řazení, pedály jsou na svých místech a „nepřeházeny“, nic nebrání tomu vyrazit!
Pavel mezitím nasedá do druhého připraveného vozu. Řadím první rychlostní stupeň a vyjíždím z bran Jirkova „muzea“ na severočeské silnice. Jednička má ihned dost, vyřadit, hned meziplyn, počkat, až padnou otáčky, dvojka … jawička se posune o kus vpřed. I druhý rychlostní stupeň je hned na konci sil, opět vyřadit, meziplyn, trojka. Nahoru by to sice šlo i bez meziplynu, ale tento způsob je vozu příjemnější. Uháníme po kvalitní silnici asi čtyřicet, dětem vlají vlasy, mě vítr čechrá akorát tak pleš. Na křižovatce s předstihem brzdit, nikde nikdo, meziplyn, počkat na spadnutí otáček a přeřadit na dvojku. Padne tam bez problémů, krátce plyn a s meziplynem opět trojku. Jde to bez problémů, rozdíl mezi Jawou z roku 1938 a mým kabrioletem z roku 1982 není zas tak obrovský. Jo jasně, to vím taky, že auto z roku 1982 jede rychleji a má pět rychlostí. Ale o to mi vůbec nejde. Mám na mysli ovládání. Vše v Minoru funguje v poklidu, bez nervozity a bez nepřesností. Brzdy potřebují trochu víc času,vnež výrazněji zpomalíte, řazení jde na auto z těchto let velmi slušně. Řízení mi nedělá žádný problém. Čekal jsem to náročnější. Do vozu příjemně fouká, vnímám běh motoru, soustředím se na řazení, přemýšlím kdy brzdit, prostě mám pocit, že Jawu ovládám já, ne ona mne. Užívám si pocitu řidiče a ani nevnímám Pavla za mnou ve druhém voze. U hřbitova zastavujeme (já dobrovolně, Pavel nedobrovolně – došel benzín) a děláme několik fotek. Jak trefné místo.
I automobilový výrobce Jawa je již na svém „hřbitově“. Je vysoce nepravděpodobné, že by se někdy vyrobily automobily s tímto logem na chladiči, resp. masce. Dělám několik fotek obou automobilů. Sluší jim to vedle sebe.
Přestože chvíle za volantem malého českého kabrioletu byly velmi krátké, mohu zodpovědně říci, že Jawa Minor je auto, se kterým si dovedu představit delší spojení mé a jeho cesty. Je naprosto jednoduché, dobře ovladatelné, a pokud nespěcháte (což s Minorem těžko), můžete s ním trávit spoustu času a kilometrů po všech možných silnicích. A ani cenově není nedosažitelný. Pravda, moc jich není. Ale pokud byste chtěli klasického veterána české značky, s Jawou Minor, nešlápnete vedle.
Text: Michal Primák Foto: Pavel Kopáček