… když řidičům ještě nikdo nemusel vysvětlovat, co je to ohleduplnost, a kdy vzájemná pomoc byla samozřejmostí, vznikl základní stavební článek této naší nové serie. Totiž, ještě jsem vám to ani pořádně nevysvětlil: po dohodě s Michalem a dlouhých úvahách, množství mailů a dobrých či méně dobrých návrzích, rozhodli jsme se porušit námi stanovené tabu, a vydat se do hlubin motoristického dávnověku, do dřevních a pionýrských dob, které se v edwardiánské Anglii projevily praporkovým zákonem, ale na území dnešních Čech nastartovaly několik desetiletí trvalého pokroku – zkrátka do dob, mnou samým označených jako „Loukotě a dráty.“
A abychom se lépe orientovali, připomínáme rozdělení historických vozů do kategorií FIVA a to dle jejich věku. Nyní nebudete mít problem si jakékoliv vozidlo správně a příslušně zařadit.
Třída A (Ancestor) Vozidla vyrobená do 31. prosince 1904
Třída B (Veteran) Vozidla vyrobená mezi 1. lednem 1905 a 31. prosincem 1918
Třída C (Vintage) Vozidla vyrobená mezi 1. lednem 1919 a 31. prosincem 1930
Třída D (Post Vintage) Vozidla vyrobená mezi 1.lednem 1931 a 31. prosincem 1945
Třída E (Post War) Vozidla vyrobená mezi 1. lednem 1946 a 31. prosincem 1960
Třída F Vozidla vyrobená mezi 1. lednem 1961 a 31. prosincem 1970
Třída G Vozidla vyrobená mezi 1.lednem 1971 a věkovým limitem FIVA dle § 1.1 (30let)
Rád bych se na okamžik ještě vrátil k prapůvodnímu záměru naší serie: totiž – jde o to, že koloběh života vymazává z naší současnosti pamětníky, a nové generace se zájmem o historii automobilismu bývají odkazováni většinou na zahraniční prameny. Nebudu se zde předvádět jako všeznalec a nejlepší průvodce dějovou linií (nakonec, mnoho našich vynikajících publicistů i odborníků již vydalo kvalitní a hodnotná díla), ovšem jsem už také pamětník, a navíc – od mládí jsem miloval historická auta – čím hranatější, tím lepší ˘, tak mi dovolte, abych korálky zážitků navlékl na šňůrku vzpomínek, doplnil několika střípky toho, čemu jsem se za víc než tři desítky let naučil, a postupně vám to předal. Vzpomínky … Kdo z nás někdy nezapátral v paměti? Najdeme tam množství přihrádek s rozličným, mnohdy zaprášeným obsahem … Prožil jsem dětství, mládí a vlastně velkou část života na Vysočině, v kraji drsného podnebí, kde se neproháněly řvoucí bugatky, zaoceánských osmiválců tu ševelilo převelice málo – a pokud si již někdo pořídil automobil, tak zpravidla levný, domácí – a ještě většinou takový, který v pracovních dnech úpěl pod živnostenskou zátěží, aby v neděli zavezl majitele s rodinou k nedalekému rybníku. Můj dík patří i mému před mnoha lety zesnulému tátovi, který – obrněn svatou trpělivostí – neodmítal žádosti a prosby svého následníka o vyprávění. Ale lid mého rodného kraje si uměl vydobytých hodnot i vážit (což platilo víceméně i obecně), a tak jsem se s krásnými předválečnými tvary setkával ještě v 80. letech.
Opět vzpomínky, které se prolínají … Nemohu zapomenout na první auto v rodině mého spolužáka a souseda, černý předválečný Ford Taunus (kterému se pro zakulacenou záď říká „Buckel“). Chodili jsme si do něj sednout a já miloval tu velkou černou kuličku na konci dlouhé řadící páky, měkká (i trochu prosezená) sedadla, i svéráznou vůni interieru. Další krasavec – opět černý (všimněte si, kolik vozů bylo lakováno touhle elegantní a nadčasovou nitrobarvou – namísto dnešních řvavých akrylátů) – tátův kamarád měl poblíž kina zaparkovaný svůj Popular „Liduška.“ Patřilo k rituálu návštěvy kina se zajít podívat na letitou škodovčičku, úhlednou, hodnou a trpělivě vozící starého pána. A potom záblesk luxusu: další tátův známý si hned po válce z konfiskátů pořídil a vlastnoručně opravil šestiválcový otevřený Wanderer W 23, v černé (opět ˘) barvě, se střechovicí světle šedého odstínu. Bezpočtukrát mne vezl, a pokaždé to byl svátek. Táta jel buď před námi, nebo nás cestou předjel, neboť onen pán obřadně nastartoval – žádná klika, přátelé – pečlivě udržovaný motor naskočil po několika pomalých otáčkách starteru a okamžik na to běžel naprosto klidně. Rozjezd samozřejmě na dvojku, pak takový letitý grif – a ruka na páce se dvakrát pohnula – cvak – a byla tam trojka, střecha skoro vždy nahoře, protože majitel nesnášel, když mu povlávaly vlasy … Nezapomenutelné zážitky … Po čase dostal Wanderer nový, tmavomodrý lak, nádherně kontrastující s bezvadným leskem niklu … Bohužel, šokem pro mne byl okamžik, když v 70. letech musel Wanderer z domu. Majitel se dostal do zdravotních potíží a chtěl si koupit nové auto. Wanderera prodal, a – jak mi mnohem později táta vyprávěl – musel přidat ještě patnáct tisíc korun, aby si mohl koupit Trabant …. Přiznám se, že jsem tohle auto obrečel. Rád jsem s tátou jezdíval, měl povolání, kvůli kterému najel mnoho desítek tisíc kilometrů za rok, a znával kdekoho. Tak jsem s ním často jezdil do Jihlavy, kde táta předsedal tehdejší komisi výtvarného umění, zatímco já se loudal po náměstí a přilehlých uličkách. To byly neopakovatelné radosti … Jeden tátův kolega jezdil na tytéž schůze svým velkým kulatým autem, nevím ani, co to bylo, možná i něco amerického, u jednoho z domů stávala taková maličká bleška – Steyr 50, když jste ji míjeli, podívala se na vás trošku udiveně 🙂 , o kousek dál pak cosi hranatého, snad Piccola devítistovka či hranatá škodovka 430 … Po ulicích Žďáru pravidelně jezdívala červená dodávková pragovka Piccolo, s níž majitel rozvážel žampiony (vůz dodnes existuje) … A pak návštěvy – jezdilo jich k nám mnoho – jeden pán z Brna k nám jezdil takovým menším Mercedesem, snad 170 či 200, větší to nebylo, další měl „dékávu“ – „Mistře, to utíká, to poběží,“ říkával vždycky tátovi, a taky mne mnohokrát svezl. Dodnes bych si asi netroufl na řazení zalomenou pákou v palubní desce, ale prdlavý zvuk dvoutaktu a pachová stopa uvnitř mi k srdci přirostly pevně. Také u nás byl několikrát moc a moc nóbl pán, pokud si vzpomínám, tak prý lékař z Brna, který jezdil osmiválcovým Fordem – já bych za něj tenkrát byl dal ne jednoho Fiata, co jsme měli, ale snad všechny … ˘. Ovšem, pan doktor mne nikdy nesvezl. Dodnes mě to mrzí … No a také jsme hodně jezdili my – táta někde maloval, a když byly prázdniny, jezdil jsem s ním, a vždycky jsme se zastavili u někoho, koho táta znal … To v jedné malé vísce směrem na Poličku bydleli dva bráchové, měli krásnou hranatou Tatru 11 nebo 12 – a stála na dvorku vedle králíkárny, protože pod střechou v kůlně byla bleděmodrá Oktávka. To jsem bral jako křivdu, protože škodovka byla jak nová, ale z Tatry se už loupal lak, popraskaná okna – pánové s ní jezdili už asi jen do hospody … Ani nechci vědět, jak skončila. Vidíte, to jsem se zapovídal, ale když ty vzpomínky nedají neklidné duši spát.
Tak se vraťme k thematu: každý měsíc vám na tomto místě povím něco málo z historie, bude to taková osvěžující kompilace – osvěžující proto, že si při psaní osvěžím, co vím – a zjistím, co jsem už zapomněl … V tomto počátečním dílu to budou karoserie a jejich druhy. Ač se to nezdá, a mnohým připadají předválečné vozy jeden jako druhý, byl počet karosářských variant stejně bohatý jako dnes, možná i bohatší. Navíc nebyl celosvětově sjednocený (to ostatně není ani dnes), takže někdy co stát, to název. Navíc se zde jednotlivé typy prolínají, a aby toho nebylo málo, občas v jedné zemi název druhu karoserie znamenal něco jiného, než v zemi druhé.
Tak a tímto se pouštím vědomě na tenký led tvrzení, který se pode mnou může probořit do moře nesouhlasu. Ale ať!!! Diskutovati možno! Setkáte se s jedním či dvěma obrázky, pod nimiž naleznete krátký popis či vysvětlení. Občas postačí ilustrace jedna – dvojici jsem volil tehdy, byl-li typ karoserie hodně rozšířený, takže buď starší a novější, nebo větší a menší. Nedával jsem záměrně přednost žádné značce ani zemi, ovšem některé varianty byly třeba specifické pro Ameriku, jiné pro Británii, apod. Tímto tedy končím (poněkud rozsáhlejší – odpustíte?) úvod, a přistupme k oněm krásným technickým anachronismům, které na nás čekají na virtuální procházce.
Účelové karoserie
Na běžném nebo prodlouženém chassis vznikaly již před 1. sv. válkou speciální karoserie, většinou funerální nebo sanitní. Velké množství speciálů používaly armády, jejich výčet ovšem přesahuje rámec tohoto článku. Na obrázku 1. vidíte pohřební speciál Packard z roku 1935, který opatřila karoserií firma Superior. Druhý obrázek představuje předválečnou ambulanci Steyr.
Pick-up
Živnostníkům vycházely továrny vstříc od nepaměti. Zatímco v Evropě byl jednoúčelový pick-up poměrně nákladnou záležitostí, za oceánem plnil často funkci rodinného vozidla. Evropští i naši uživatelé mívali často tzv. „nástavku,“ což byla korba, která se instalovala namísto zadních sedadel, čímž se automobil proměnil v nákladní. První obrázek představuje typický americký předválečný pick-up Studebaker Express, druhý pak velmi vzácný sovětský GAZ 4, který nebyl ničím jiným, nežli licenčním Fordem A.
Pick-up
Svérázným a prakticky výhradně zaoceánským druhem pick-upu byl tzv. „Flower Car“ – čili třímístný automobil ušlechtilé značky se speciálně upravenou zadní částí. Tam se při pohřbech nakládaly květinové dary a věnce. „Flower car“ následoval pohřební speciál s ostatky zesnulého. Tato tradice pokračuje dodnes. Obrázek ukazuje Cadillac.
Break
Ryze specificky zaměřená karoserie vozidla pro policii, vojsko, hasiče, či podobné složky. Většinou na čtyřkolovém chassis (šestikolová Tatra 26/30 patří k nemnoha výjimkám). Za sedadlem pro řidiče a velitele vozu bývá obvykle dvojice podélných lavic pro mužstvo. Breaky jsou otevřené, vybavené pouze nouzovou plachtovou střechou. Někdy se setkáte i s názvem zásahový či přepadový vůz.
Dodávka
Opět jedna z vůbec prvních karoserií, které se objevily současně s osobními. Připomeňme kopřivnické dodávky NW či boleslavské Laurin & Klement, které šířily slávu českých výrobců po celém světě. Jak je tomu až dodnes, dodávkový vůz měl pouze sedadlo první řady, za ním navazoval nejčastěji uzavřený nákladový prostor. Dodávky s prodlouženou kabinou se před válkou objevily pouze v USA, a to víceméně jen zkušebně. První obrázek ukazuje dodávkový Mercedes-Benz 170 firmy na výrobu ložisek, na druhém je servisní dodávkový Dodge z poloviny 20. let.
Vis-a-vis
Francouzské označení lze přeložit „Z očí do očí.“ Jedná se o velmi zvláštní druh karoserie, který zanikl již v prvních letech minulého století. V prvopočátcích rozvoje motorismu seděl řidič a spolujezdec ve směru jízdy, další dva cestující seděli čelem k nim. Pro zřejmé nevýhody tato kuriosita brzy zmizela z nabídky. Zástupcem takové karoserie je Peugeot z roku 1896.
Tourer
Býval to silný a většinou velmi nákladný cestovní automobil z první až třetí dekády 20. století. Karoserie je otevřená a cestující na zadním sedadle dělí od přední lavice plechová část. Specifikou je i druhé čelní sklo, chránící pasažéry na druhé (či třetí) řadě sedadel. Velmi oblíbené provedení za oceánem, nejčastěji Lincoln, Duesenberg, Packard, Marmon či Stutz, v Evropě vzácnější (Bentley, Minerva, Maybach). Na snímku velký Mercedes-Benz 27/70 z roku 1919.
Phaeton
Tento název správně a prapůvodně označuje luxusní, výhradně čtyřdveřový cabriolet, nejčastěji určený pro přehlídkové jízdy státních představitelů. Bývá vybaven zvýšenou podlahou pro stojící osobu, držáky, občas i ochranným sklem, a v posledních předválečných letech rovněž zvukovou aparaturou s mikrofonem, zesilovačem a repro. Fotografie představuje tzv. „Grosser Mercedes“ v úpravě pro přehlídky německé Třetí říše. Ale aby to nebylo jednoduché, můžeme se s označením phaeton setkat i u jakéhokoliv čtyřdveřového otevřeného vozu, např. karoserie touring.
STW
Zde není zapotřebí vysvětlení, kombíky zná jistě každý. Ale: v předválečné éře šlo (alespoň v Evropě) o poměrnou raritu. Třebaže již od počátku dvacátých let svádí hranatý tvar karoserie k označení STW, ve skutečnosti se první combi pro veřejnost začaly objevovat až o desetiletí později. Rozlišovacím prvkem jsou samozřejmě třetí nebo páté dveře, a otevřený zavazadlový prostor za zadními sedadly. Velmi úhledný STW postavila firma Daimler-Benz v modelové paletě typu 170.
Sedan
Dodnes jeden ze základních typů karoserií, ovšem také velký zdroj mýlek. Norma praví, že sedan je tříprostorová čtyřdveřová karoserie – tedy něco, co před válkou najdeme nepříliš často. První zřetelně oddělené zavazadelníky (nepočítaje v to prototypy) najdeme nejčastěji u amerických výrobců přelomu 30. a 40. let – zde se již rýsoval směr poválečného vývoje. V Evropě jmenujme třeba nejmenší Mercedesy 130 H, 150 H a 170 H či Opel Admiral. My vám představujeme legendární proudnicovou Tatru 77 (kterou lze při troše dobré vůle rovněž považovat za sedan, neboť názvy hatchback či liftback tehdejší terminologie neznala), nebo na dalším snímku velmi zdařile karosovanou Škodu Rapid z poloviny 30. let.
Sedan 3
Naprosto extremní příklad, možný jen v USA. Běžné sedany přetvářely specialisované karosárny na „jezevčíky“ až s osmi dveřmi a pěti lavicemi pro sedadla. Provozovateli těchto vozů byly nejčastěji velké hotely, letecké společnosti a cestovní kanceláře. Slušná cestovní rychlost nebyla problemem, koncernové osmi a dvanáctiválce disponovaly dostatečným výkonem.
Roadster
Karoserie pro milovníky sportovní jízdy a otevřeného nebe. Dvousedadlový sporťák s jednoduchou skládací látkovou střechou. Z českých roadsterů jmenujme Aero 30, či sportovní roadster Škoda Popular. My vám představujeme dva protipóly předválečné nabídky: na prvním snímku hbité britské MG, které si získalo popularitu na celém světě a s minimálními obměnami zůstalo ve výrobě až do 50. let. Opačný konec nabídky může tvořit třeba přepychová italská Isotta Fraschini, ve své době jeden z nejdražších evropských vozů, velmi často „oblékaný“ renomovanými karosáři.
Coupé
Lahůdka pro milovníky karoserií 30. let – elegantní splývavé linie, dvojice dveří, nízká stavba, vysoké výkony … Ovšem coupé je záležitostí daleko starší, již před rokem 1920 se objevily vyzrálé karoserie tohoto typu. Na prvním snímku vám představujeme americký Graham Paige, na druhém pak aristokratický francouzský Delage.
Woodie
Nebo také „Woody“ či v případě STW i „Wooden Wagon.“ Jistě jste pochopili, že mám na mysli karoserii smíšené stavby, tedy s částečným nebo i kompletním dřevěným táflováním. Používaly se barevně odlišné druhy vzácných dřev, ovšem pečlivá údržba byla nutností. Většinou se jednalo o americkou záležitost, v Evropě ve větší míře pouze britské automobilky. Karoserie stylu „Woody“ mohla být prakticky jakéhokoliv druhu: cabriolet, sedan, ovšem nejčastěji STW. U nás až na několik výjimek (např. exportní škodovky) ojedinělé. Na snímku americký Packard.
Tonneau
Dnes již zapomenutá karoserie, objevující se v prvních letech minulého století. Tehdy byla velmi oblíbená a často nabízená. Jednalo se o otevřený model s krycí plachtovou střechou, přičemž řidič a spolujezdec nastupovali běžným způsobem, cestující na zadním sedadle měli k disposici malá dvířka v zadní části děleného opěradla, po jejichž otevření mohli nastoupit doslova „zezadu.“ Dobře viditelné je to na snímku tonneau značky Scania.
Polocabriolet
Oblíbený typ předválečné karoserie, vycházející z čtyř- i dvoudveřových modelů. Občas se můžete setkat s označením „Faux Cabriolet“ či „falešný cabriolet.“ Jde o jednu a tu samou karoserii, která má střechovicí zakrytý pouze horní díl střechy. Rámečky oken zůstávají vcelku, přičemž střechu lze spustit až na úroveň zavazadelníku. U nás k vidění např. u Tatry 57a. Na obrázku vidíte polocabriolet Opel 2 Liter z roku 1935.
Kočárové karoserie
Když pomineme středověké pokusy o „automobil,“ byla kočárová karoserie jednou z prvních, do které byl osazen motor. Je to nasnadě – byla k disposici, nepotřebovala mnoho úprav a tehdejší představy o motorovém vozidle splňovala beze zbytku. Naším nejznámějším vozem je samozřejmě NW Präsident, následovaný řadou dalších kopřivnických výrobků, ale jmenujme třeba i elektromobil Františka Křižíka. Náš první snímek ukazuje vůz dávno zaniklé a zapomenuté americké značky Duryea z roku 1896, který byl jedním z prvních US vozů vůbec. Všimněte si vysokých kol, v Evropě nezvyklých. Těmto typům se říkalo „Highwheeler,“ a rozměrná kola byla montována pro snazší průjezd brodem či blátivým úsekem. Na druhém snímku je typický evropský představitel – Benz z roku 1893.
Vozítko
Není jen vynálezem poválečné nouze 50. let, v mnoha případech se úspěšně prodávala vozítka i v Evropě, zejména v Británii. Typická je otevřená karoserie, občas i bez dveří, a pohonná jednotka z motocyklu. Na obrázku je americký trpasličí herec indického původu Sabu, sedící ve vozítku značky Rytecraft. Srovnejte s Cadillakem vzadu, patřícím herečce Marlene Dietrich.
Landaulet
Typ karoserie, v prvních dvou desetiletích minulého století velmi populární. Specifickým markantem je otevřená zadní část střechy nad cestujícími. První landaulety měly ovšem jen symbolickou stříšku, řidič seděl „pod širým nebem,“ pasažeři mívali kolena i záda v dešti. V pozdějším provedení se z landauletů staly uzavřené luxusní karoserie se sklápěcím zadním látkovým střešním dílem. To už požívaly výsady vozidel nejvyšších vrstev – průmyslových bossů, královských a presidentských rodin či papeže. Naším neznámějším landauletem je bezesporu ojedinělá presidentská Tatra 80. Náš první snímek představuje Fiat 521, na druhém snímku je Mercedes-Benz 260 D.
Limousine
Nebudu se raději pouštět do debaty o dnešních „odbornících,“ kteří udělají limousinu ze všeho, počínaje „kufrovou“ Fabií a konče nejdražšími sedany světa. Skutečná a jedině pravá Limousine má zpravidla čtveřici dveří, za sedadlem řidiče a spolujezdce je pevná (dnes spouštěcí) přepážka, vzadu dvojice hlavních sedadel a dvojice sklopných pomocných sedátek. Do této podoby se limousina vykrystalisovala zhruba v polovině 20. let. Tenkrát nechyběl ani zvukovod (telefon) k řidiči, signální stupnice s povely k řidiči (domů, pomalu, rychle, apod.) a klubovková sedadla. Náš snímek ukazuje „Grosser“ Mercedes-Benz 770 Pullman, navíc v panceřovaném provedení, jak byl dodáván nejvyšším představitelům Třetí říše. Musím doplnit, že limousinou rozhodně není uzavřené dvoudveřové Aero 30, i když tak zní jeho oficiální pojmenování. Tento nesmysl vznikl pravděpodobně z němčiny, která nepoužívá vlastní výraz pro tudor a sedan, ale vše nazývá limousinou (tedy i Trabant 🙂 ).
Berlina
Zmínil jsem se už o standardních čtyřdveřových karoserií 20. a 30. let. Nebyly to ani STW, ani klasické sedany. Mnohé prameny uvádějí název Berlina, tak se jej přidržím. Tedy: čtyřdveřový cestovní automobil bez integrovaného zavazadelníku, dvouprostorový. Představitelem může být Essex Terraplane z první poloviny 30. let. Dnes se pod pojmem Berlina může objevit i běžný sedan francouzské či italské provenience, protože tyto země používají výraz Sedan jen vzácně.
Touring
Jistě si všimnete nápadné podobnosti s karoserií phaeton. Ano, dva významy pro většinou jedno a totéž provedení. Občas jej můžete zařadit dokonce i pod tourer … Pojmenování touring se používalo z velké většiny v USA jako označení velkých čtyřdveřových cestovních vozů s nouzovou plachtovou střechou. Na snímku šestiválcový Packard z roku 1912.
Town Sedan
Ekvivalent k landauletům, čili karoserie vozů, určených nejnáročnější a nejmovitější klientele. Řidičovo místo je odkryté nebo s otevřeným prostorem pod přední částí střechy, cestující sedí v uzavřené kabině se samostatným vstupem. S tímto typem se můžete setkat i pod označením šoférská limousina, Brougham či Town Car. Prestižní karoserie byly zhotovovány individuálně (u nás např. Josef Sodomka), používaly se značky RR, Bugatti, Lincoln, Cadillac, Voisin. Obrázek představuje RR Brougham z roku 1930.
Runabout
Další z téměř zapomenutých názvů naprosto standardních a běžných karoserií z prvních dvaceti let minulého století. V Evropě se většinou používá i označení Voiturette (franc. „vozítko“). Jedná se o otevřenou dvoumístnou karoserii s nouzovým plachtovým zastřešením. V naší zemi je jistě nejznámější Laurin & Klement Voituretta, mající označení přímo v názvu. Obrázky představují Brush Runabout (1912) a Starling (pozdějším názvem Star).
Tříkolka
Specifická karoserie, odvislá od umístění prostoru pro cestující a motoru či parního stroje. Zlatý věk tříkolek skončil nedlouho po přelomu 19. a 20. století. Na obrázku jedné z prvních reklam na motorové vozidlo je Benz Patent Motorwagen z roku 1886, veleslavný základní kámen dnešního koncernu Daimler-Benz. Z dalších známých výrobců jmenujme např. De Dion Bouton Trepardoux. Pozdější tříkolky byly většinou užitkovými vozidly, přepravu cestujících nabízely jen některé, třeba Tatra 49.
Cabriolet
Na rozdíl od dnešní doby jedno z nejlevnějších provedení. Otevřená karoserie, nejméně čtyřsedadlová, dvoudveřová. Provází automobilové dějiny od prvopočátku až do dnešních dnů. Bylo a je jen málo výrobců, kteří ve svém programu nenabízeli otevřený model. Legendární cabriolety stavěl např. „Patron“ Ettore Bugatti, firma Bentley, RR, Lagonda, Delahaye, Duesenberg, Auburn, Mercedes-Benz, Lancia, aj. Mnoho cabrioletů bylo individuálně karosováno. Z našich méně známých výrobců nelze zapomenout na Walter, Wikov nebo Start. Každá z těchto továren nabízela kvalitní otevřený model, ať již jako jednoduchý vozík nebo zakázkový superdrahý model. Na našich snímcích vidíte Ford V8, který se stal bezmála „světovým automobilem“ a elegantní Fiat 1500.
Tudor
Původem z anglického „Two Door = dvoudveřový.“ Tedy dvoudveřová, nejméně čtyřmístná uzavřená karoserie. Jednoduché a celosvětově rozšířené provedení, můžeme uvést např. BMW Dixi, Tatra 57, Walter Junior či Opel P 28. Občas se pro tento typ používá označení Coach. Na našich snímcích můžete vidět Škodu Popular a Tatru 12. Někdy se setkáte s nesprávným označením „dvoudveřový sedan“ – protože jsme ale pojem „sedan“ vysvětlili, víte, že jde o nesmysl.
Tak, přátelé, sice jsem nevyčerpal všechny druhy karoserií, ale pro základní orientaci to stačí. Snad jen doplněk, že rozeznáváme karoserii blatníkovou a pontonovou (blatníková má oddělené a výrazné blatníky, např. Tatra 11, pontonová má hladký a celistvý tvar obrys karoserie, např. aerodynamické Tatry či Chrysler Airflow prvního ročníku). Dále dělíme karoserie podle materiálů: celodřevěné (první kočárové modely), smíšené (buď kombinace dřevěná kostra/ocelový plech – např. Škoda Popular, nebo dřevěná kostra/plech/koženka – např. DkW), ocelové (např. Buick Special 1939).
Takže tímto bych naše první setkání s dávnou historií ukončil. Věřím, že jsme Vám alespoň trochu přiblížili svět automobilů před II.světovou válkou a v příštím pokračování se podíváme na další zajímavosti, které jsou dnes již povětšinou zapomenuty … 🙂
Text: Pavel Kopáček
Foto: Archiv autora a Archiv společnosti ŠKODA AUTO