Splnit si sen a dovézt si z Francie Simku Gordini nebylo v poválečném Československu téměř vůbec možné. Ale Aloisi Riegerovi se velmi líbila. Zdeněk Treybal dokonce jednu měl a startoval s ní na Ceně města Brna. A když ne koupit… tak proč ne postavit? Tak nějak vznikla myšlenka na závodní vůz Hakar.
Název článku, ač se možná může zdát nesmyslný, svůj význam má. A to velmi důležitý. Z těchto tří slov totiž vznikl název vozu. A to ne ledajakého.
Alois Rieger nebyl v automobilovém světě žádný zelenáč. Byl technikem v oboru konstrukce a výroby spalovacích motorů. Pomocnou ruku při výrobě vlastního vozu podal i syn Vojtěch. A tak se oba muži na počátku roku 1950 pustili do tvorby makety. Hotovou maketu zkontroloval význačný karosář Josef Sodomka z Vysokého Mýta. Navrhl drobné úpravy, které byly hned realizovány.
Výrobou karoserie byl pověřen pan Kalvach z Hradce Králové. Nebyla žádná legrace vyrobit hliníkovou svařovanou karoserii. Práce se ale podařila a lehká závodní karoserie byla zakrátko hotová.
Podvozek byl upraven z vozu Fiat 508, od stejné značky sporťák dostal do vínku i motor. Následně byl ale vyměněn za škodováckou dvanáctistovku a v dalších letech za prototypový motor z ÚVMV o objemu 1500 ccm a výkonu 75 k. To stačilo vozu k dosažení stosedmdesátikilometrové rychlosti. Tak, jak bylo v tehdejších letech běžné, vůz byl schválen do běžného provozu.
Nízký Hakar byl vyroben v jednom kuse pro sportovní potřeby svého majitele. Svého následovníka se nedočkal. Naštěstí se dochoval do dnešních dnů, ač prošel během let různými drobnými úpravami a i barvu svých šatů několikrát změnil.
Naposled jsem jej spatřil v květnu 2013 na veteránské akci „1000mil československých“. Můžeme tedy i dnes obdivovat nápaditost a um zlatých českých ručiček – konstruktérů, kteří si v dobách raného socialismu splnili sen a postavili si své závodní auto.
(Na internetu jsem našel zmínku o dvou vyrobených vozech – je to však chyba. Vyroben byl jeden kus a postupně měnil motory, proto zavádějící označení Hakar 1200 či Hakar 1500)
Text: Michal Primák
Foto: Michal Primák a Archiv redakce