Eliška Junková se narodila 16. listopadu 1900 jako Alžběta Pospíšilová. Změna příjmení přišla se svatbou s mladým bankéřem Vincencem (Čeňkem) Junkem. Změna křestního jména byla „tak nějak automatická“. Alžběta …. v zahraničí Elisabeth…. Eli……Eliška. Paní Eliška Junková vzala změnu s úsměvem, tak jako asi vše v životě.
K automobilovému světu se přiblížila pořádně v roce 1921, kdy si udělala na voze Laurin & Klement vůdčí list, tedy řidičský průkaz. Tehdy nebylo samozřejmé, že ženy řídily automobil, ale Eliška Junková věděla, proč si ho dělá. Její manžel si velmi oblíbil závody a hodlal se jim věnovat. Ona nechtěla být pozadu, svojí úspěšnou zkouškou a získáním vůdčího listu Čeňka překvapila. O její autoškole nevěděl.
Následující rok byli Eliška a Čeněk spolu v Paříži. Na Champs Elysée byly vystavovány automobily. Čeněk s Eliškou se nemohli na žádném shodnout. Každého zaujal jiný. Až u jednoho se jejich zájem setkal – u Bugatti. Ale zatím stále počítali se závoděním Čeňka na mercedesce. Dokud se neobjevili na závodech do vrchu Zbraslav – Jíloviště, kde ve své kategorii zvítězil Dr. Haimovici na Bugatti Brescia. A dokud Čeněk nehavaroval s mercedeskou na karlovarské soutěži.
Pařížský autosalon byl příležitostí k seznámení s Ettorem Bugattim. Mladí manželé na Ettoreho udělali dojem a ten jim přislíbil dodání svého nového vozu, ač si v tu chvíli myslel, že Československo je kdesi v Asii :-). Bugatti ale byla pro Čeňka, Eliška jezdila Fiatem 501 Spinto a na závody vůbec nemyslela.
Hned v předjaří roku 1923 se rozhodli překarosovat svoji novou bugatku. Doutníkový závodní tvar jim pro závody do vrchu moc nevyhovoval. Eliška doprovázela Čeňka do Molsheimu, v Mercedesu jel s nimi Miloš Havel. Ve Štrasburku se rozdělili a Eliška pokračovala s bugatkou do továrny sama. Cestou několikrát špatně odbočila a když se ptala mladého muže na cestu, zhasl jí motor. Požádala tedy mladíka o natočení motoru klikou a vzápětí vesele odjela. Až později zjistila, že to byl Jean Bugatti, syn majitele továrny Ettore Bugattiho, u kterého vůz v Paříži objednávali. Příští cestu z Prahy do Molheimu už absolvovala Eliška zcela sama.
V létě téhož roku koupil Čeněk novou Bugatti 32. Nová bugatka, přezdívaná Tank, sice jezdila rychle, dosahovala až stosedmdesátikilometrové rychlosti, ale měla slabé brzdy, moc neseděla a ani třírychlostní převodovka se moc nehodila pro závody do vrchu. Eliška jela jako spolujezdec manželovi na dalších závodech, jednou dokonce při jízdě řadila za Čeňka, když ho zlobila zraněná ruka. Přesto na závodech Lochotín – Třemošná vyhráli. S Tankem ale spokojeni nebyli a v továrně informovali Ettoreho o negativech vozu. Ten jim ukázal návrh nové Bugatti 35. Tu také zakoupili a Tank šel do továrny protiúčtem.
Bugatti 35 byla třetím vozem Junkových. Vybrat si novou Bugatti jeli na Velkou cenu Francie do Lyonu. V minulosti si vybírali z vozů ten, se kterým závodil jezdec továrního týmu Friderich, I nyní koupili bugatku po stejném jezdci. Těšit se z ní mohli na konci srpna, kdy jim byl dodán. Ihned se s ním přihlásil Čeněk na závod Lochotín – Třemošná u Plzně. Zároveň přihlásil i Elišku s Babuškou. Ne, nebyla to žádná její kamarádka, tak pokřtili svoji první bugatku, neboť vedle nové „pětatřicítky“ vypadal poněkud staře. Čeněk byl přihlášen v kategorii sportovních vozů, Eliška v kategorii cestovních vozů. Rozdíl byl patrný ve výbavě, cestovní vozy měly světlomety, blatníky a další výbavu. Demontáží a montáží těchto prvků mohli tenkrát závodníci měnit účast v jednotlivých kategoriích. Málem se ale Eliška prvního závodu nedočkala. Při trénincích v Lochotíně je zastavili četníci na koních pro příliš rychlou jízdu. Oběma závodníkům hrozila eskorta na četnickou stanici. Koním se ale nelíbil zvuk tůrovaných motorů, a tak se nakonec podařilo hrozbu zažehnat a Junkovi byli propuštěni. Svůj první závod vyhrála Eliška s náskokem celých 2 minut (!) před druhým v pořadí. První účast a hned vítězství! Ač Eliška nikdy neplánovala být závodnicí, po prvním vítězství nešlo jinak.
Prvním závodem roku 1925 byla Zbraslav – Jíloviště, kde Eliška Junková s Babuškou vyhrála svoji kategorii. Ač zpočátku opisovala závodnické umění od Čeňka, nyní si musela vytvořit svůj styl. Její drobná postava neumožňovala rvát se s řízením závodního vozu tak, jak se rvali její mužští soupeři. Sledovala ostatní, jak kdo jezdí. Vybírala si střípky do svého stylu. Studovala trať a hospodařila se svými silami. V následujícím závodě Brno – Soběšice se opět umístila ve své kategorii jako první. Bylo zřejmé, že předchozí vítězství nebyla náhodná. Hned po brněnském závodě následoval závod do vrchu Dubí – Cínovec v Krušných horách. Při tréninku jí ale zlobila její bugatka. Protože se vzpěra kardanu nedala opravit na místě a včas, vrátila se do Prahy pro náhradní vůz, čtyřlitrový Panhard – Levassor, se kterým vyhrála. Bylo to její první a poslední vítězství s vozem jiné značky než Bugatti. Další vítězství bylo v následujícím závodě v Lužických horách.
V září téhož roku se Junkovi vydali s Ádou Fišerem a kpt. Kučkou do Itálie na Velkou cenu Itálie do Monzy. Jejich Panhard – Levassor ale cestou havaroval. Eliška svou hlavou orazítkovala čelní sklo, Čeněk vyvázl s modřinami a Fišer se zraněnou čelistí. Kpt. Kučka zůstal nezraněn.
Babuška už se v další sezóně na start nepostavila. Eliška „zdědila“ Bugatti 35 a Čeněk koupil další Bugatti 35, tentokrát o objemu 2,3. Zpočátku byl tento vůz bez kompresoru, později byl na vůz dodatečně namontován. Jako tradičně byl prvním závodem závod Zbraslav – Jíloviště. Junkovi startovali opět každý ve své kategorii. Čeněk vedl celkově, dokud ho o 1,3 vteřiny neporazila Eliška. Bylo to první celkové vítězství ženy v mezinárodním závodě! S vozem kategorie objemu motoru do 2 litrů porazila nejen Čeňka, ale i závodníka v kategorii objemu motoru do 5 litrů O. F. Kinského. Za sebou nechala takové závodníky, jako byl například Jindřich Knapp na Walteru, Josef Wetzka na Austro – Daimleru nebo její přítel Hugo Urban – Emmerich na Talbotu. Zbraslavské vítězství mělo nepříjemný dopad. Feministické hnutí chtělo použít Eliščino vítězství jako symbol boje s muži. Eliška ale toto nepřipustila, ač nebylo snadné těmto tendencím zabránit.
Knovíz – Olšany byl velmi napínavým závodem. Eliščin výsledkový čas nikdo ze závodníků nedokázal překonat. Poslední, kdo stál na startu, byl Čeněk. Musel se hodně snažit, aby byl rychlejší, a nakonec se mu to podařilo. Vítězství v jednotlivých kategoriích pak bylo rozloženo stejně jako si již diváci zvykli. Eliška zvítězila v cestovních, Čeněk ve sportovních vozech. Eliška si celkové vítězství užila na Moravě při závodě Brno – Soběšice. Ve Stožci v Lužických horách si zopakovali pořadí z Knovíze.
Do švýcarského Klausenpassu se Elišce moc nechtělo. I přes československá vítězství si moc nevěřila. Ale paní Bugatti ji přemluvila, aby se závodu zúčastnila. Jednalo se 21,5 km dlouhou trať s velkým převýšením. Na trase mohl závodník zažít několik druhů počasí. Zatímco na startu byl skoro tropický déšť, uprostřed trati se usadila mlha, do cíle dojížděli závodníci na sněhu. Na start závodu se připravovalo 115 automobilů. Eliška trénovala na Steyru Ulricha Kinského, neboť její Bugatti 35 potřebovala kontrolu po 820 km dlouhé cestě z Prahy, kterou absolvovali po ose. Eliška na startu závodu byla nervózní nejen ze soupeřů a náročné trati, ale také jí nestihli přinést brýle a do horského počasí vyrazila bez nich. Navíc závodník Rickenbacker, který startoval před Eliškou, havaroval a zůstal viset koly vzhůru nad propastí. Rickenbackerovi se jako zázrakem nic nestalo. Ale odstartovala, na rozdíl od některých favoritů, kteří svůj start odvolali poté, co se počasí nelepšilo. Byla to pro Elišku velká škola.
Posledním závodem sezóny bylo Ecce Homo. Tentokrát se mechanikovi nepodařilo správně seřídit Eliščinu bugatku. I tak vyhrála svoji kategorii. Na celkové vítězství to nestačilo, to patřilo Čeňkovi.
Junkovi zvažovali v dalším roce účast na sicilském závodě Targa Florio. Po poradě s Ettorem Bugattim se rozhodli, že se slavného závodu Eliška zúčastní s Čeňkovým vozem. Ten již disponoval kompresorem, který posunul možnosti bugatky zase o kousek dále. Čeněk byl přihlášen jako druhý řidič, který převezme řízení pro třetí a čtvrté kolo. Pro trénink Junkům zapůjčil Bugatti lehčí jedenapůlitrový vůz. Jedno kolo Targy Florio měřilo 108 km a závodník ho musel projet pětkrát a to v limitu devíti hodin. Eliška vzala přípravy velmi zodpovědně, jak ostatně bylo jejím zvykem. Pořídila si letecké snímky trati, vytvořila si své nákresy, pěšky prošla celou trať a při tréninku ji projela padesátkrát. To je celkem 5400 tréninkových kilometrů na trati! K tomu dalších třicet jízd absolvoval za volantem Čeněk. Tréninková bugatka si moc neodpočinula. Pro své tréninky spotřebovali 60 pneumatik. Ještě poslední kola v závodním voze. Připravena byla výborně. Zbývalo říci mechanikovi, že je v závodním voze volnější řízení.
Druhý den usedla Eliška za volant žluté Bugatti 35 B na startovní čáře. Vzápětí zjistila velký problém. Řízení bylo příliš tuhé. Mechanik ho totiž vyměnil za řízení z tréninkového vozu. Bylo potřeba příliš síly na ovládání předních kol. Následkem toho Eliška po prvním kole lehce havarovala. Nic se jí nestalo, ale důsledkem havárie byla přeražená řídící tyč. Bylo po závodu. Škoda, čas po prvním kole byl vynikající.
Sezónu 1927 začala Eliška smolně zadřeným pístem na Zbraslavi. Navíc zemřeli František Skopal a Dr. Jan Havránek. Když Čeněk prodal Havránkovi svoji Bugatti 35, zvanou Otakárek, mechanik Skopal byl „v ceně“ a odešel s vozem k Havránkovi. Vavříny si odnesla z Knovíze, Soběšic i Karlovy Studánky, kde Eliška dojela druhá za Čeňkem i přes dvě ojnice, které prošly blokem. Zdálo se, že jediným konkurentem na našich tratích byl Elišce její manžel Čeněk. Eliška přesvědčila Čeňka, aby mohla startovat na slavném Nürburgringu. Podle dobového tisku byl její start mezi nejlepšími evropskými závodníky velmi troufalý. Šanci na vítězství jí nedával nikdo. Přesto manager závodní stáje Mercedes protestoval proti možnosti Čeňka vystřídat Elišku po dvou třetinách závodu. Pokud někdo přece jen dával malé československé závodnici nějakou naději, ta zhasínala po několika zastávkách v boxech, kde Eliška celkem strávila dlouhých 28 minut. Pět set kilometrů dlouhý závod za volantem Bugatti 35 B však Eliška vyhrála. Bylo to velké vítězství. Pořadatelé neměli ani československou hymnu. Po poradě s místními jí zahráli kus Prodané nevěsty. Bylo jistě úsměvné, když z amplionu zněl part „…proč bychom se netěšili…. :-).
Hlas zahraničních závodnic umlčela Eliška ve Francii při Dámském poháru, který se jel na autodromu v Montlhéry. Z deseti závodnic to byla právě Eliška, kdo slavil vítězství na Čeňkově voze. Domácí závody opět opanovali Junkovi, kdy v celkových výsledcích zaujala Eliška druhé místo za Čeňkem. Poslední závod sezóny Eliška nedojela pro závadu na vedení paliva. Jako malou náplast přihlásil Čeněk manželku na další ročník Dámského poháru.
Tentokrát Eliška čekala ve Francii na svůj vůz, který cestoval po železnici. Místo žlutého vozu přišla zpráva, že byl její vůz zničen při přepravě. Eliška tedy domluvila v Molsheimu zapůjčení náhradního vozu. Nakonec se ukázalo, že došlo jen k malému poškození, a Elišce nic nebránilo ve startu. Když soupeřky zjistily, že Eliška je připravena na závod, z deseti přihlášených závodnic jich plná polovina závod vzdala! Nad zbylými soupeřkami Eliška vyhrála o celá čtyři kola.
Konec roku 1927 byl v duchu myšlenek na konec závodění. Eliška se chtěla věnovat rodině. Když toto zjistili Ettore Bugatti, Vincenzo Florio a další, přemlouvali Elišku k účasti na Tarze Florio. Při předchozím startu zanechala vynikající dojem, ale neměla možnost ukázat vše ze svého závodnického umění.
Na Sicílii tentokrát cestovala Eliška bez Čeňka. Vlakem byly poslány z Molsheimu tři bugatky. Vedle žluté Čeňkovy Bugatti 35 B s kompresorem to byl cestovní „Donald“ a „Otakárek“. (Přehled všech Junkových vozů Bugatti najdete brzy v Seznamu bugatek u nás zde na webu.) Čeněk vše řídil z Prahy, spojení mezi managerem týmu a závodní jezdkyní bylo jen telegrafické. Trasa závodu doznala mnohých zlepšeních, Eliška musela upravit své loňské zápisky. Při trénincích s Otakárkem se projevila Havránkova nehoda, která zanechala na voze stopy. Ač byl po nehodě v Molsheimu překarosován, nikdo si nevšiml poškození rámu. To odhalil tovární mechanik, zapůjčený pro Targu Florio od de Viscayi. Motor a převodovka nebyly v ose rámu, což namáhalo jiné díly. Komplikace se nevyhnuly ani závodnímu vozu, na němž musely být před závodem odstraněny některé závady, které nebyly správně opraveny v továrně. Vše mechanici stihli naštěstí včas. Eliška se nemohla zbavit tísnivého pocitu, že ji v posledním pátém kole potká smůla.
Eliška odstartovala velmi dobře a už ve druhém kole byla na vedoucí pozici. Což nebylo zcela ideální pro psychickou pohodu. Za sebou měla smečku vlčáků, kteří si také brousili zuby na vítězství. Možná to bylo příčinou „hodin“, které vzápětí Eliška dostala. Naštěstí nevylétla z trati ani nepoškodila vůz a pokračovala v závodu. Stále měla náskok jedné minuty na druhého Diva. V posledním kole musela ještě opravit rychle vodní pumpu a pokračovala dál. Do cíle zbývalo už jen pár kilometrů. Náhle před sebou na cestě spatřila dva velké balvany, které tam předchozí kolo nebyly. Tak tak se jim zvládla vyhnout, ale při manévru poškodila pneumatiku zadního kola. Následně balvany zase zmizely. Nikdo o nich nevěděl a ani Eliška se o nich nezmínila. Až další rok Elišce potvrdil divák, že se jí ty balvany nezdály, Jeho slova slyšel i ředitel závodu Vincenzo Florio. Ale to již bylo pozdě, bylo po závodě. Všichni byli nadšeni z Eliščina výkonu, vyhrál však Divo. Sportovně uznal, že vyhrál díky Elišce. Musel ze sebe vydat více než 100 %. V Praze Elišku čekalo vřelé přivítání, závodní Bugatti putovalo do továrny na generálku. Ta bohužel nebyla dokončena včas, takže z účasti na VC Itálie v Římě sešlo.
A byl tu Nürburgring, kde tentokrát startoval Čeněk. Závod od začátku provázela smůla. Nejprve nebylo dodáno včas auto, prý ho v Molsheimu nestihli včas připravit. Už už chtěla Eliška z Molsheimu napsat Čeňkovi, ať závod vzdá, že jeho vůz není hotov. Ale hotový dávno byl a po intervenci Ettoreho byl vydán. Čeněk si pro závod objednal z Francie bezpečnostní přilbu. Přilby v té době nebyly samozřejmostí, závodníci startovali v kožených kuklách. Přilba ale nepřišla včas, Čeněk startoval bez ní. Zpoždění mělo tragické následky, Čeněk Junek v závodě havaroval a byl na místě mrtev.
Pro Elišku úmrtí Čeňka znamenalo nejen osobní tragédii, ale i konec závodění. To on byl její motivací. Bez něho závodění nemělo smysl. Žal zaháněla aktivitou. Jednou z věcí, na které se nyní zaměřila, bylo splnění dětského snu – odjezd na Cejlon (dnešní Srí Lanka). Když se s cestou svěřila Ettoremu, ten ji podpořil, zapůjčil jí na cestu auto a mechanika. Jejím úkolem cestou byl průzkum trhů jihozápadní Asie a možností prodeje Bugattiho vozů do této části světa. Mise byla úspěšná, Eliška v Indii prodala zapůjčený vůz, domluvila obchodní zastoupení a zajistila objednávku jedenapůllitrového vozu pro zájemce z Cejlonu, který na ostrově prodával francouzská auta.
Život Elišky po závodění byl pestrý, jako byl pestrý celý její život. Cestovala a pracovala po Evropě, mimo jiné zajížděla v Molsheimu vozy po opravách. Na Targu Florio 1929 jela jen jako divák. Pro své vynikající vztahy s rodinou Bugatti byla požádána mladým závodníkem J.K.Lobkowitzem o pomoc s koupí Bugatti 51. Bohužel tato pomoc nevedla k ničemu dobrému, „Jedenapadesátka“ byl příliš výkonný vůz, který ještě neměl vychytané dětské nemoci. Pro mladého jezdce znamenala smrt na závodním okruhu AVUS.
Eliška se podílela na přípravách stavby Masarykova okruhu a od roku 1933 začala pracovat u Tomáše Bati. Drahé bugatky nahradila Praga Alfa či Tatra 87. Během druhé světové války přestala řídit. Po válce usedla za volant Škodovek, vystřídala 1101, Spartaka i eMBéčka. Podruhé vstoupila také do manželství, když se vdala se za redaktora Ladislava Kháse.
Socialismus v Československu zavřel Elišce cestu na západ a ona tak přišla o mnoho obchodních i osobních kontaktů. Na západě o ní neměli žádné zprávy. Až v roce 1964 se dostala do Německa, V Nürburgringu navštívila Čeňkův památník. Následující rok se zúčastnila Veteran Rallye v Mnichově jako host. Jako čestná předsedkyně Veteran Car Clubu se dostala i na další zahraniční podniky. Mimo jiné i na milovanou Targu Florio, opět jako host s Aloisem Samohýlem na laurince.
Usednutí za volant závodní Bugatti Eliška odmítala. Na konci šedesátých let se ale podařilo ji vlákat za volant činovníkům Vintage Sports Car clubu při veteránské akci. Eliška nakonec objela čestné kolo. Bylo jí v té době 69 let. Objevila se ještě na několika vzpomínkových akcích, jako například výročí 100 let narození Ettoreho Bugattiho. Poslední účastí na okruhu byla návštěva Nürburgringu v roce 1991 při příležitosti představení Bugatti EB 110.
Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 v 93 letech. Dodnes má mnoho obdivovatelů a příznivců. Nejen proto, že to byla úspěšná závodnice, ale zejména jako vzor skromnosti, pracovitosti a slušnosti.
S manželem Čeňkem 
Na Targa Florio 
Hrob manželů Junkových na pražském Vinohradském hřbitově
Seznam vozů Bugatti manželů Junkových:
1) Bugatti 29/30, 4001, zvaná Štrasburský dvoulitr, později též Babuška
2) Bugatti 32 Tank, 4059, nazývaný želva
3) Bugatti 35, 4328, zvaný Otakárek
4) Bugatti 35, 4572
5) Bugatti 35B, 4815
6) Bugatti 35C, 4831
7) Bugatti 37, 37246
8) Bugatti 35B, 4868
9) Bugatti 38, 38385, zvaný Donald
10) Bugatti 40, 40623
11) Bugatti 43/44, 43271
Dlouhou cestu po Indii a Cejlonu podnikla Eliška ještě s Bugatti 44 – 44595
Text: Michal Primák
Foto: Michal Primák a Archiv redakce