V období mezi dvěma světovými válkami v časech postupného rozšiřování motorismu začínaly být čím dál častější různé testy spolehlivosti automobilů, dokazované nejen účastí na rozličných závodech, ale i na dalekých expedicích. Pryč byly časy, kdy zdatným sportovcem a cestovatelem byl ten, kdo vyjel se svým automobilem z Prahy do Liberce a po návratu o své cestě pořádal přednášky, které se plnily zvědavými posluchači. Mnohdy už i Evropa byla československému motoristovi malá. Jeden z těch, kteří za volantem vozu polykali prach z kilometrů cest, byl František Alexander Elstner. Pro vysvětlení dodávám, že druhé jméno Alois bylo jeho pravé, sám si je později změnil na Alexander.
František Alexander Elstner (1902 – 1974) byl nejenom nadšený propagátor skautingu a učitel, ale pro nás zajímavěji i motoristický novinář. Redakce Motor Revue mu pomohla k motocyklu anglické značky AJS se sajdkárem a on ho využíval nejen ke své práci, ale i k prvnímu opravdovému cestování. Nejprve díky motocyklu mohl pořádat přednášky po vzdálenějších koutech naší země včetně slovenské části, později se na něm vypravil například do Itálie.
Prvním Elstnerovým vozem byla Praga Piccolo, kterou si pořídil jako ojetou v roce 1930. Pikolku si nechal překarosovat dle svého návrhu, pravděpodobně u Josefa Weigela v Brandýse nad Labem. Namísto otevřené karosérie zdobila pragovku elegantní karosérie faux-cabriolet. Téhož roku s ní dojel do Dubrovníku. Cesta měřila i se zajížďkami 3200 km.
Dalším cílem cestovatelských choutek byl Balkán a Černá Hora. Na tuto cestu měl Elstner k dispozici Aero 500 (10HP) , zapůjčené přímo z vysočanské firmy. Zajímavostí je, že v malé aerovce jeli celkem tři. K Elstnerovi a jeho manželce se přidal Vladimír „Ada“ Kavalier. Pokud je Vám toto jméno povědomé, tak Ada Kavalier byl dědicem sázavských skláren. Aerovka měla v zádi nouzové sedadlo, zvané „sedadlo pro tchyni“. Na tomto sedátku absolvoval Kavalier celou cestu. Tedy přesněji skoro celou cestu. V těžkých horských pasážích v alpských průsmycích bylo třeba aerovku tlačit. Někdy museli napnout své síly všichni tři, ale Alpy zdolali. Vedení Aera hodnotilo expedici jako úspěšnou a malou aerovku Elstnerovým po návratu ponechali.
Jednou z nejznámějších Elstnerových cest byla v roce 1933 expedice nazvaná Aero – Spexor. Trojice vozů Aero 662 vyjela do severní Afriky, přesněji do Libye. Tedy, ony to nebyly všechno modely 662, Elstnerova aerovka dostala jen silnější motor 662 ccm. Expedici vedl zkušený cestovatel a plzeňský lékárník PhMgr. Jaroslav Doubek. To proto, že s Afrikou neměl Elstner žádné zkušenosti. Osmnáctikoňové Aerovky vyrazily v únoru roku 1933. Jedinými úpravami byly větší chladiče a zvětšený prostor pro zavazadla a provozní kapaliny. Zajímavé bylo, že ani jeden z vozů nebyl nový. Za téměř jeden a půl měsíce ujely malé aerovky více než 13 tisíc kilometrů.
Rovnou čtyři aerovky 1000 se setkaly na startu další expedice, pojmenované Modrý team. S nápadem přišla Eliška Junková a továrna Aero souhlasila. Tři posádky byly ryze dámské. Tvořily je Eva Elstnerová, Eliška Kavalierová, Helga Martenová, Ela Slavíková, Věra Vlčková a Zdeňka Veselá. Odvážné dámy doplnil ve čtvrtém voze Elstner a Kavalier. Trasa expedice vedla přes Paříž a Marseille. Po vylodění v Alžíru pak posádky pokračovaly přes Vysoký Atlas až k Atlantickému oceánu. Trasa zpět vedla přes Španělsko, Francii a Německo. Dva měsíce na cestě zvládly dámy i jejich mužský doprovod bez větších problémů. Zahanbit se nenechaly ani malé aerovky.
Pět osob v Aeru 30 na výletě do Skotska nebylo pro lehký kabriolet nijak snadných, ale Elstnerovi spolu s Milošem Blochem, Alexandrem Paulem a slečnou Sedlákovou cestu ujeli za dva týdny. Aero 30 Elstnera zaujalo natolik, že si po návratu jeden vůz od vysočanské firmy koupil.
Elstner byl i průkopníkem na poli bezpečnosti silničního provozu. To byla další věc, kterou se nechal inspirovat při svých cestách po zahraničí. Mimoto vydával knihy nejen o svých expedicích. Jako hlasatel Radiožurnálu přinášel reportáže z motoristických závodů. Zkrátka byl to velmi činorodý člověk.
V roce 1936 Elstner přesedlal z aerovek do škodovky. Za volantem Škody Popular se podíval do Mexika a USA, kdy za 100 dní ujel 25 tisíc km. Šedý polokabriolet byl na cestu připraven ke konci února. Za sněhu a v mlze vyrazili do hamburského přístavu, odkud se přeplavili i s vozem do New Yorku. Počasí si nevybrali dobré, i v Americe je doprovázel sníh a silné deště. Nevyhnuly se jim ani záplavy. V Mexiku se dostali Elstnerovi do natolik strmé rokle, že jen velmi těžce brzdili naložený vůz před propastí. Elstner za volantem nakonec situaci se štěstím zvládl za vydatné pomoci své manželky Evy, která si z karambolu odnesla nalomené žebro. Ani špatné mexické cesty nebo horko šplhající k padesáti stupňům ve stínu je nezastavily. Přes Kalifornii a San Francisko pokračovali zpět na východ, kde na ně v New Yorku čekala loď do Evropy. Štěstí při nich stálo, když díky problémům s prototypovým vodním čerpadlem přišly na nebezpečnou závadu v řízení. Oboje jim opravil Čechoameričan v Nebrasce. Aby naplnili slib 25 tisíc kilometrů, nezamířili Elstnerovi z přístavu domů, ale do Španělska. Nakonec tak ujeli 27 700 km.
Škoda Rapid bylo vozidlo pro další cestu, tentokrát s ním Elstner jel po trase soutěže Malou dohodou v roce 1937, kdy přinášel zprávy ze závodu. Historii závodu Malou dohodou se budeme věnovat někdy v budoucnu.
Nejvzdálenější zemí, kam se Elstner v rámci svých cest podíval, byla Argentina. Se Škodou Popular 1100 se do jižní Ameriky vydal v roce 1938. Blížící se druhá světová válka mu ale neumožnila celou cestu vykonat a Elstner se vrátil z Argentiny do Československa. Stihli ujet jen 6000 km, a to během dvanácti dnů. Škodovka zůstala ve Francii a alespoň ji mohli obdivovat návštěvníci pařížského autosalonu.
Po válce se vydal Elstner se svojí druhou manželkou Annou a synem Reném do rovníkové Afriky. Průvodcem jim bylo Aero Minor a v říjnu 1947 vyjeli. Bylo již znát, že nevyjíždí ze svobodné země. Byrokracie už bujela, ještě však nedosahovala tak obludných rozměrů, že by vyjet nemohli vůbec. Nakonec se dostali na africkou půdu a místo byrokracie československé je čekala ta alžírská. Africké cesty a poušť se podepisovaly na stavu Minora, ale zkušená posádka si poradila a dostala se až ke Guinejskému zálivu. Špatná místní voda způsobila zdravotní potíže Anny, ale vzdát cestu nechtěli. V zimnici spěchali zpět. Při přejezdu Sahary možná překonali i nějaké ty rekordy, tak rychle postupovali s Minorem zpět do přístavu. 4800 km dlouhou cestu po Africe zvládli za 11 dní. Celkem ujeli Elstnerovi 13110 km.
Vzestup komunistů a jejich likvidace těch, kteří něco dokázali a v očích veřejnosti znamenali, se podepsal brzy i na Elstnerovi. Jako dělník se zákazem cestování a publikování musel na expedice zapomenout. Až v roce 1959 mu bylo milostivě dovoleno vyrazit do Moskvy na propagační jízdu novou Škodou Octavia. Ale to byla již jen velmi slabá náplast a s původními dobyvatelskými expedicemi Elstnera neměla nic společného.
O desítky let později inspiroval F.A.Elstner a další cestovatelé novou vlnu motonomádství a dnešní cestovatelé zakouší svá dobrodružství za volanty rozličných automobilů.
Elstnerova Praga Picollo 
Aero – Spexor 
Modrý team 
Aero 30 
Do Ameriky 
S Minorem znovu do Afriky
Text: Michal Primák
Foto: Archiv redakce, Archiv společnosti Škoda Auto