Velmi zajímavý a originální vozítka pod oznašením Štika zkonstruoval Josef Tikal z Choustníka na Táborsku. První vozítko s tímto názvem vyjelo na silnici roku 1947. Jednalo se o tříkolku, avšak v jiném uspořádání, než jaké jsme dnes zvyklý z Velorexu nebo anglického Morganu. U Štiky bylo vpředu jedno kolo a vzadu dvě. Základem kabiny vozu byla původně letecká nádrž. Toto řešení se objevilo mimochodem i vozítka jiného tvůrce. Vozík byl otevřený a umožňoval dopravu dvou pasážérů, sedících za sebou. V případě nepřízně počasí bylo možno nasadit střešní kryt.
V zadní části vozu našel své místo jednoválcový motor Victoria – Horex 350, který řetězem poháněl zadní nápravu s diferenciálem. Provozní brzdy byly jen na zadních kolech. Zajímavostí byla možnost brzdit každé kolo samostatně. Výkon motoru není znám, ale údajně vozík dosahoval maximální rychlosti, která by i dnes stačila na dálniční provoz. Jistě tomu pomáhala solidní aerodynamika. Na druhou stranu si nejsem jist, zda by rychlosti nad 120 km/h zvládala maličká bantamová kola. Dle dobových zpráv Štika uměla i plavat. Uzavřená karoserie z letecké nádrže byla doplněna u zadní nápravy přídavnými vrtulemi. Fotografie provozu na vodě ale patrně neexistuje, a tak toto zůstává otázkou. Pan Korecký používal Štiku po celá šedesátá léta. Když přišel o garáž, zůstalo vozítko napospas vandalům. Nakonec skončilo poškozené ve šrotu.
Dvoumístná Štika ale nebyla jediným počinem Josefa Tikala na poli lidových vozítek. V roce 1951 bylo třeba usadit do autíčka i ratolest. Došlo tedy k výměně, kdy jistý Miloš Korecký přenechal svoji tříkolku s motorem Jawa 250 a převzal si Štiku. Doklady a motor si nechal každý své. Tříkolka tedy převzala i název Štika. Pro naši orientaci ji přidejme označení „2“.
Pan Tikal celý vozík rozebral a sestavil dle svého. Technika zůstala vesměs stejná, jako u první Štiky. Zajímavostí bylo uspořádání míst. Vepředu byla místa pro dva dospělé, vzadu pro dvě děti. Když ale řidič jel sám, mohl sedět uprostřed vozu. Bylo to možné přesunutím volantu. Důvodem bylo vyvážení tříkolky. Později byla Štika 2 prodána a její stopa mizí.
Poslední vozítko s tímto názvem vzešlo ze zakoupeného rozebraného podvozku s motorem, který pan Tikal zakoupil na začátku dalšího desetiletí. Z tohoto základu vytvořil Štiku 3, která se lišila od obou svých předchůdců. Již čtyřkolový vozík měl povedenou uzavřenou karosérii na malém pomocném rámu. O pohon se staral čtyřdobý dvouválec Csonka ze stejnojmennného maďarského auta. Motor byl tentokrát netradičně vpředu, poháněná náprava byla zadní. Třetí Štiku používal Josef Tikal až jejího vyřazení z provozu v roce 1979. Dnes je v rukách sběratele lidových vozítek a čeká na svoji renovaci.
Štika v prvním provedení 
Poslední Štika
Text: Michal Primák
Foto: Archiv M.Šťastného