Kdo se zajímá o japonské automobily, dříve či později narazí na legendu s názvem Mid Night Club. Samozřejmě se nejedná ani o erotický klub ani o současné divochy za volantem rozličných sportovních aut. Jedná se, nebo přesněji jednalo se, o jakýsi džentlmentský klub malého okruhu milovníků rychlých aut.
Lidé, kteří jsou dnes v rozličných klubech, jejich auta a opravdová láska k nim včetně potřebných znalostí a dovedností, jsou v drtivé většině jen stínem legendárnícho Mid Night Clubu. Proč tomu tak je? Většinou proto, že dnes stačí průměrné peníze na koupi průměrného auta, v jakémkoliv klubu vás radostí přimou s vidinou členského poplatku a pokud autům nerozumíte, vždy je někdo, kdo vám za protislužbu či pár tisícovek pomůže. A pokud jde o klub zvučnější značky, často jde o „doplněk“ k členské kartě golfového klubu nebo yacht klubu. Dnešní auta z podstatné části jezdí za vás anebo prostě jezdíte tak, jak vám vaše dovednosti dovolí. Japonský Mid Night Club mohl být běžným klubem, nebýt jeho konce. Ale pojďme postupně.
Club vznikl v roce 1987 a od počátku se od ostatních klubů odlišoval přísnými podmínkami vstupu i pravidly, které členové museli dodržovat. Porušení Etického kodexu klubu se rovnalo okamžitému vyloučení. První podmínkou vstupu bylo vlastnictví automobilu, schopného jízdy přes 250km/h. S tím se pojilo hned druhé pravidlo, bylo třeba být opravdu velmi dobrý, spíše výjimečně dobrý řidič. Následně se zájemce musel účastnit naprosto všech akcí během jednoho roku, které klub pořádal. A nemyslete, že jim někdo z vedení klubu zavolal, že se něco koná. Akci si museli sami najít v k´dovaných zprávách v místním tisku. Není divu, že sítem prošlo jen 10% zájemců. Ti co se stali plnohotnými členy, museli dodržovat další pravidla, např. se vyvarovat nebezpečné jízdy nebo se oslovovat jen křestními jmény, nebyla přípustná témata bydliště, povolání ani další, která by mohla prozradit identitu člena. Přesto byla jakýmsi identifikátorem člena klubu samolepka s názvem klubu. Bohužel i řidiči sportovních a tuningových aut z řad veřejnosti si občas stejným způsobem ozdobili své auto s vidinou obdivu ostatních. To se však nesetkávalo s pochopením a takový šikula měl občas ráno rozbité okno u takového auta. Údajně byly i případy, kdy místo auta nalezl majitel ohněn spálené torzo. Právoplatných členů klubu bylo průměrně asi 30. Automobily členů s potkávali na dálnicích Wangan highway, spolující Tokio a Yokohamu, kde spolu soupeřili při rychlostech blížící se ekvivalentu 300km/h. Často museli maximální rychlost udržet i 15 minut!
V životě vždy všechno jednou končí a skončil i Mid Night Club. Při svém vzniku se klub zavázal, že nebude ohrožovat své okolí a v případě porušení tohoto slibu se okamžitě sám rozpustí. To se stalo v roce 1999, kdy se někteří členové, závodící na Wanganu, nechali vyprovokovat motorkářským klubem Bōsōzoku k pronásledování. To skončilo nehodou, při níž zemřeli dva motorkáři, šest náhodných obětí z řad veřejnosti a zřejmě i dva členové klubu. Vozidla, které se této poslední akce zúčastnila byla zničena nebo ukryta.
O vozech se kterými jezdili členové klubu víme jen velmi málo. Uvádí se Nissan Skyline R32, Mazda RX7 FD, Nissan 300ZX, italské Lamborghini Countach a Ferrari Testarossa. Nejslavnějším vozem bylo ale velmi upravené Porsche – Yoshida Special 930s. Úpravy vozu stály údajně 2mil. dolarů (v dnešním přepočtu). Jeho největším soupeřem byl rovněž mohutně upravený Datsun 280ZX. Výkony obou vozů se pohybovaly mezi 600 – 700k. Souboj těchto vozů byl námětem filmu Wangan Midnight, který lze najít na internetu.
Přestože se členové de facto dopouštěli nezákonné činnosti, byli díky přísnému Etickému kodexu respektováni nejen mezi jinými závodníky, ale i mezi policií a veřejností. Bylo známé, že existuje jakýsi Mid Night Club, ale nikdo nevěděl, kdo je členem. A tak tomu zůstalo dodnes. I když se občas objeví spekulace, že někdo je bývalý člen, závodníci se dodnes drží svého Etického kodexu.
Text: Michal Primák
Foto: internet