Velmi nadějně vypadal projekt Emila Bojdy na výrobu lidového vozítka. Na rozdíl od mnoha konstruktérů, kteří tvořili své představy vozů doma v garáži na koleně, měl Bojda zázemí své továrny Embo. Díky prosperující autodopravě mohla tato továrna na výrobou domácích spotřebičů a zároveň kovovýroba vzniknout. Ke tvorbě lidového vozítka se tedy sešly všechny předpoklady. Kapitál, technické zázemí, poválečný čas, kdy byl hlad po rychlé a levné motorizaci. A samozřejmě nadšený a schopný tvůrce.
Hned po válce v roce 1946 začal Bojda s vývojem prototypu lidového vozítka a zároveň i malého motocyklu. Bohužel opět zasáhli komunisté. Továrna Embo nesplňovala v tu chvíli zákon o znárodnění, ale ponechat na Ostravsku úspěšného a lidmi oblíbeného podnikatele nechtěli. Vymysleli si tedy obvinění z kolaborace. Bojdovi hrozilo vězení. Přesídlil tedy na Slovensko, kde pozice komunistů byla slabší než pozice demokratických sil. Zde postavil novou továrnu a naplno se věnoval svému motoristickému snu.
Vozítko, pojmenované stejně jako továrna Sulov, bylo na svou dobu docela moderní. Motor byl z Považských strojíren, pneumatiky od Bati, ostatní si vyrobila továrna sama. Vznikl jeden prototyp vozítka a jeden malého motocyklu, dnes bychom řekli skůtru.
To už ale komunistická zrůdnost dosáhla i na Slovensko, a Bojdovi hrozilo totéž, co v Ostravě. Postupně přichází o svoji továrnu, několik let se ukrývá ve sklepě domu a čeká s vírou, že bude komunistické zvůli konec. To se bohužel nestalo a po udání souseda končí Bojda ve vězení. Po propuštění už je sen minulostí. Motocykl se dochoval do dnešních dnů, stopa prototypu vozítka Sulov končí v Polsku a ztrácí se.
V dnešní době vznikl model vozítka Sulov pro potřeby výstavy v muzeu. Můžeme si ho prohlédnout v Muzeu dopravy na železniční stanici v Rajeckých Teplicích.
Text: Michal Primák