Více než sto vozů Bugatti na jednom místě, tedy více než 10 % dochovaných vozů, se podařilo shromáždit pouze dvěma lidem na světě. Bratři Hans a Fritz Schmlupfové si jich ale moc neužili. Bohatství jedince se v socialistické společnosti nenosí a bohužel nutno říci, že ač mám velký obdiv k francouzskému automobilovému průmyslu, architektuře či hudbě, Francie je ve svém myšlení socialistická. Jaký byl vzestup a pád této unikátní sbírky?
Bratři byly úspěšnými průmyslníky, kteří po druhé světové válce velmi zbohatli v textilním průmyslu. Velmi rychle ovládli zejména vlněný průmysl v celé severní Francii. V jejich továrně pracovalo přes 2000 zaměstnanců. Oba byli dobří obchodníci, zvlášť Fritz měl pověst tvrdého, někdy až arogantního obchodníka. Což v té době nebylo výjimkou. Nebyli to ale jen tvrdě podnikající kapitalisté, ale i průmyslníci s vděčným pohledem k těm, kdo jim k pohádkovému bohatství pomáhali. Jejich zaměstnanci dostávali slušný plat, měli mimo jiné k dispozici firemní nemocnici a bydleli v nových domech, postavený Schlumpfovými.
Fritz Schlumpf měl zálibu ve sportovních a závodních automobilech, převážně v Bugatti. Již před druhou světovou válkou vlastnil Bugatti 35B a účastnil se s ním několika závodů. Po válce byl zájem o jiné věci, než luxusní a sportovní automobily. Důležitějším byl traktor nebo rodinný sedan. Ne tak pro oba bratry. Přesto do roku 1960 měli jen několik vozů. To se ale mělo rychle změnit.
V roce 1960 se Fritz setkává s panem Raffaelim, obchodníkem s automobily. Pro Fritze to byl ten pravý člověk. Raffaeli pomohl Schlumpfům během několika měsíců k dvěma Bugatti 57, Tatře 87, třem Rolls Royceům a dvěma vozům Hispano – Suiza. Fritz se ale nespoléhal jen na Raffaeliho, podobně mu sháněli vzácné vozy i další. Zakrátko měli Schlumpfové pod střechou 10 Bugatti a 30 aut dalších značek. Měli výhodu v době, ve které vozy kupovali. Alespoň z dnešního pohledu. Pro mnohé stará a nevyužitelná auta bez servisního zázemí nestála moc.
Velkou akvizicí byla v roce 1970 koupě sbírky od amerického sportovce Johna Shakespeara. Kolekci 30 bugatek nebylo snadné vyjednat zejména z důvodu rozdílné představy o ceně sbírky. Místo požadovaných 105.000 USD bylo bratry nabídnuto 70.000 USD. Nakonec se našel kompromis na 85.000USD včetně dopravy. Shakespearovi nezůstala žádná bugatka, ač se velmi snažil si jednu ponechat. Vše se stěhovalo do Francie.
Další vozy Schlumpfové přidali přímo od společnosti Bugatti po smrti Ettore Bugattiho. Ač firmu Bugatti koupila Hispano – Suiza, brzy i ona měla tolik problémů, že prodala všechny osobní automobily rodiny Bugatti a prototypy firmy právě Schlumpfům. To samozřejmě se souhlasem dědiců Bugatti. Sbírka se tak rozrostla o 18 Bugatti, z toho jeden model 41, známý pod názvem „Royale“.
Ne všechny vozy byly v odpovídajícím stavu. Vzácné vozy před renovací byly uskladněny v jiné hale průmyslového areálu. Čtyřicet zaměstnanců se staralo jejich postupnou renovaci a přiřazení do sbírky. Těmto vozům se později začalo říkat „Malmerspach collection“ podle místa, kde stála vila rodiny Schlumpfů.
Vlivem asijské konkurence ale přišly horší časy. Evropské textilní závody měly nepříjemnou a mnohem levnější konkurenci. Nejen Schlumpfy postihl propad příjmů. Jejich firma se dostávala do finančních ztrát. Když docházely finance pro provoz a hrozilo zavření firmy, bratři hledali jiné financování. Náhle s nimi banky nechtěli spolupracovat. Schlumpfové vyjednávají v Anglii půjčku, za kterou jsou připraveni ručit 33 cennými vozy Bugatti. Napětí ve fabrice ale houstne. Dělníci se bojí o práci. Do věci vstupuje město Mylhůzy a následně francouzská vláda. Schlumpfové jsou obviňováni z vyvedení financí z firmy, za které si měli kupovat drahá auta. Bratři argumentují krizí textilního průmyslu a jsou připraveni vyplatit zaměstnancům tříměsíční odstupné po uzavření firmy. Když neuspějí, jsou připraveni prodat celou sbírku anglickému zájemci a za peníze restrukturalizovat celou firmu. Francouzská vláda vydává zákaz vývozu ze sbírky a prohlašuje je národní památkou. Tím je financování znemožněno. Prostory sbírky okupují zaměstnanci. Naštěstí nápad sbírku zapálit zavrhli po prvním zapáleném voze (Rosengart). Ke sbírce ale nemá nikdo přístup. Vláda své kroky zdůvodňuje podporou zaměstnanců. Do prostor se vloupal Jorg Peter Lienhart a nafotil a napočítal 112 Bugatti, 31 vozů Daimler – Benz, 10 Ferrari, 8 Alfa Romeo, 8 Maserati, 14 Gordini a 26 De Dion Boutonů a další vozy, celkem se jednalo o přibližně 500 aut! Sbírka je znárodněna a bratrům doporučena emigrace, záhy podpořena zatykačem. Oficiálním důvodem je práce 40 zaměstnanců textilky na autech a „vypůjčení“ jisté částky z penzijního fondu zaměstnanců.
Schlumpfové se ze Švýcarska snaží záležitost vyřešit, ale není jim dopřáno sluchu. Sbírka je jejich odhadcem oceněna dvakrát na částky kolem 300mil.francouzských franků. Naproti tomu vláda operuje s odhady kolem 40mil. francouzských franků. Následně prodává zabavenou sbírku za 40 mil. francouzských franků občanskému sdružení, založenému synem zakladatele známé značky Panhard – Levasor a správou měst a Mylhůzy.
Až mnohem později Schlumpf dosahuje symbolického úspěchu. Do názvu sbírky se dostává jeho jméno. Veškeré snahy o rehabilitaci či vrácení majetku je marné. Schlumpfové nedostávají nic, stejně jako dělníci. Jen jednou, na sklonku života se Fritz Schlumpf dostává ke své sbírce. Jako starý a nemocný člověk v invalidním křesle. Nikdy se s krádeží nesmířil. Po smrti obou bratrů pokračuje vdova po Fritzovi Arlette Schlumpf v boji se státní byrokracií. Náhle dostává od francouzské vlády 40 mil. francouzských franků jako údajný „hospodářský přebytek“ při bankrotu a 63 vozů (kolekce Malmerspach). Po dvacetiletém stání bez potřebné péče mnohdy ve velmi špatném stavu, mnoho věcí se „ztratilo“, dokonce zmizela i jedna vzácná Alfa Romeo. Rovněž byl ukraden Peugeot 402, který se záhy podařilo najít v Německu a vrátit zpět. Stále více je zřejmá snaha státu o umlčení Arlette a těch, kteří se jí snažili pomoci nebo zjistit pravdu. Když se kdokoliv snažil zjistit pravdu, nebyl mu umožněn přístup k dokumentům. Přesto stále více a více vyplouvala na povrch skutečnost. Množství dokumentů, zahrnující odhady vozů, korespondence s bankami, s anglickým zájemcem, svědectví hovořily jasnou řečí. Francouzská vláda a město Mylhůzy ukradli soukromou sbírku, která má dnes hodnotu několika miliard korun, pokud se vůbec dá hodnota sbírky vyčíslit.
K Schlumpf collection se ještě vrátíme. Nejen proto, že je tam několik vozů z bývalého Československa, ale i proto, že se tam chystám zaktualizovat svoji fotodokumentaci sbírky.
Text: Michal Primák
Foto: připravujeme