V minulém článku jste mohli spolu s Michalem okusit slastí předválečných řidičů, to vše za volantem sympatického otevřeného Minoru I. Ovšem – čím vlastně pojedeme, o čem napíšeme, jsme do poslední chvíle netušili. A tak po prohlídce pokladů pana Jirky jsme se všichni setkali v improvisované kancelářičce, abychom dohodli věci budoucí … Výběr byl předem dán: vzhledem k prostorovým problemům a časové zaneprázdněnosti majitele nám byla nabídnutá dvojice aut, mající společný snad jen počet kol. No řekněte mi, čím jsou si podobné Jawa Minor a Škoda 1201? Výběr byl na nás … Vlastně jaký výběr?
Už asi pětadvacet let nosím namísto posilovnou ztvrdlých a degenerovaných břišních svalů cosi jako přerostlou obrácenou mandolínu, a tahle prostorová výraznost mi brání usednout za volant tří čtvrtin historické produkce. Ještěže tady je ten Sedan … Já vím, že se jmenuje jinak, ale známe ho pod tímhle lidovým označením všichni (a taky se mi nechce pořád ťukat do numerických kláves 🙂 ). Minorek zaprská, zabubnuje motorem, upšoukne si zbytek mixu a je venku. Jó, sedan, to je loď! Chvíli trvá, než se na těsně odpoledním slunci zaskví jeho světlounce zelená barva. Obcházím a fotím. Michal si vedle trenuje náskoky do otevřeného Minorka (stejně tam za chvíli bude chtít nastoupit druhou stranou 😀 ), zatímco já se bavím s panem Jirkou o sedanech všeobecně. Už jsem ho kdysi řídil. Jenže to kdysi je tak strašně dávno (bylo mi nějakých 13), když k sousedům jezdila přízeň škodovkou 1201 STW. Tou jsem si směl několikrát popojet.
Dveře u řidiče se otvírají do poměrně širokého úhlu (bod pro sedan), napůl usedám, napůl padám na měkké lavicové sedadlo (další bod) – a jupíííí!!! Břicho není deformováno volantem a naopak, moje boty velikosti futrálů na housle nesešlapují několik pedálů najednou … 🙂 . Ještě rychlé foto, Michala, poskakujícího v záchvatech smíchu u levých dvířek pravořízeného Minoru, serie fotek odjíždějící dvoutaktní jawičky – a můžeme jet. Vlevo „bošárna“ – otáčím ji do druhé polohy (zapnuté osvětlení + elektrika) a natahuji ruku až úplně vpravo a vytahuji čudlik starteru. Ten se roztočí, ale nic … Aha (místo Aha řeknu jedno pěkné slovo s předložkou), zapomněl jsem na sytič, tedy správněji „cucák“. Tak teď už motor poslouchá, jemně rozvibruje celé auto, ale je to příjemné, cítím živoucí sílu, kterak se dere z malého čtyřválce. Pákou pod volantem řadím kvalt – blaf – a konec. No jo, hergot fagot, tohle není Oktávka nebo Spartak, tady jsou kvalty normálně: jednička nahoru a trojka taky nahoru, ale dozadu. Tak znovu start, lehký tlak na páku, cítím slabý odpor – a už je tam!!! Trochu více plynu, než je dneska obvyklé a velké oblé tělo antikvární škodovky se dává do pohybu. Vpředu v oblacích dýmu mizí Michal, já jsem starší pán, tak si můžu dopřát fóra. U výjezdu z areálu šlapu na brzdu – jouvej jouvej – to nám to trochu táhne doprava, tedy trochu víc. No, budem s tím počítat … Blinkr vpravo a pomalý rozjezd. A nezapomněl jsem zastrčit táhlo cucáku, jsem dobrej, fakt dobrej 😀 … Dvojka se na musí najít, jo – tady je a už je tam taky. Syn vedle mne povykuje radostí, konečně se veze v autě s řazením na sloupku! Poslouchám krásně pravidelný bručivý zvuk předválečného čtyřválce, ne přespříliš elastického, vyžadujícího pravidelné přeřazování, a hlavně včas. Sedan je kus železa a motor nemá síly nazbyt. To už je tam trojka, raději s meziplynem a já se věnuji krásnému pohledu přes lehce zvlněný profil kapoty, připomínající tvary ležící slečny plných forem. Ale kuš, na co to zas myslím … ! Skříň volá po čtyřce, po menším souboji vyhrávám nad pákou 1:0, a lehce kmitající ručička rychloměru běhá kolem šedesátky. Volantem musím neustále korigovat směr, jako u všech veteránů má tendenci ke svévolným pohybům – ale je to příjemné a odpočinkové. Vzpomínám na všechny podobné vozy, které jsem řídil: Opely, Simky, škodovky, Peugeot a mnoho dalších. Ale jízda si žádá soustředění. Na úzké silnici jako naschvál potkáváme nějaké náklaďáky a agrotechniku, ale už jsme ujeli dva kilometry a zvykl jsem si – tedy, vrátil se ke starým dobrým zvykům. Za oknem se objevuje křižovatka tvaru obráceného Véčka a na ní stojící Minor s mávajícím Michalem. Tady jsem měl asi zastavit … Po chvíli se mi to podaří, motor sedanu oddychuje na volnoběh a slyším návrh, že bychom tady mohli společně nafotit obě auta. No jo, což o to, místo je hezké, ale sedan má rejd jako zaoceánská paroloď, nezbývá tedy, abych se otočil támhle u těch krásných lip. Dojíždím k nim, volnoběh drží, šlapu na brzdu, cuknu volantem doleva, abych vyrovnal tenhle rozmar brzd – a hele, on je to hřbitov … No, kde jinde by mohly růst krásné lípy nežli u hřbitova, že … Se zařazenou jedničkou stáčím kulatou příď mezi dva letité kmeny, ale ne … to nevyjde …Tak zpátečku (ta tam jde fakt dost těžko, někdy až na třetí pokus), couvám dolů, a najednou motor udělá: pfff pfff pf pf – a chcípne. Bože, to jsem ale nemehlo … No jo, ale start se nezdařil! A další taky ne! V tu chvíli mi naplno dochází význam Jirkových slov „No, benzin tam nějakej je, snad dojedeš!“
Tak jsem dojel, a zrovna ke krchovu … Jak symbolické … Ale užívám si pohody za volantem, zatímco Michal s dvěma kluky a můj syn David úpějí pod tíhou sedanu, kterého tlačí blíže ke hřbitovní zdi. Ani mě moc neruší jejich nepopsatelné komentáře, po zatáhnutí okénka je šedesát let stará Škoda zvukotěsná! Hrc – a stojím …. Michal s poťouchlým úsměvem obchází zmrtvělého světle zeleného krasavce a následně mne fotí tak, aby mi největší kříž ze hřbitova „rostl“ rovnou z ramene . Pak „šacuje“ Minora a v kufru nachází kanystr s asi desítkou benzinu. Váháme … je to mix nebo není? To bych do nádrže 1201 nerad pustil. Čich nám nic neprozradí, navíc po opakovaných operacích nosu jsem ztratil čich, který teď už reaguje jen na ruské voňavky či dobře uleželé bezdomovce v parném létě. Rychlý telefonát Jirkovi, jo – mix z toho ještě nestačil udělat, tak můžem. Zvedám kapotu, neboť nádrž je podle dobových zvyklostí těsně před přepážkou motorového prostoru. Benzin je tam, kde má být a pomalu spouštíme kapotu. Ouha: je nějaká nakloněná, jaksi nedoléhá. Posléze zjišťujeme, že se jeden půlkulatý držák uvolnil … No nazdar …
Tak ještě pár fotek a vyrážíme „domů“. Cestu si vysloveně užívám. Pohledem dnešního uživatele nechutné moderny je řízení sedanu tvrdou prací na plný úvazek: stálé udržování předních kol v rejdu, poslech motoru a včasné řazení, meziplyn nejen dolů, ale raději i nahoru, při setkání s protijedoucím osobním autem nejméně půl otáčky volantu tam a půl otáčky zpět, používání cucáku, nezapomenout na „bošárnu“, jinak nejedete, nizoučké dělené přední okno s miniaturními stěrači, brzdy s „funkcí“ zpožděné aktivity – ano, to jsou všechno samozřejmosti vozidel dědu a pradědů dnešní mladé generace.
Pokud přistoupíte na hru, kterou vám sedan nabízí, užijete si krásné chvíle s představitelem doby, v níž se ještě zboží dělalo „na výdrž“ a lidé byli na svou práci hrdí. Jestliže ale očekáváte lenošení, bleskurychlé akcelerace a všemožné technické pomocníky, do sedanu ani nesedejte, protože: vy tohle auto nezkoušíte! To sedan zkouší vás a okamžitě dá najevo, jestli jste hodni další jízdy či nikoli.
Blíží se vjezd do areálu, podřazuji na dvojku, dvě otáčky volantem a pod mírným plynem projíždím bránou. Čtyřválec vesele zabzučí, ale to už bez kvaltu dojíždím na travnatý plácek, kde čeká usměvavý Jirka. No, nad další půlhodinou raději zatáhneme oponu, protože se ukázalo, že ta kapota nejen jaksi stranově nesedí, ale … pssst! To se neříká !!!
Ještě pár fotek, krátká beseda na thema veteranismus dneska, a po chvíli se dnešní dojmy stávají historií. Co nakonec? Dojmy jsem shrnul … Nějaké ponaučení? Snad jen jedno: pokud se vám dostane cti a možnosti řídit vůz z doby, v níž si účastníci první světové války ještě zdaleka neříkali vysloužilci, buďte za tuto příležitost vděční. Neboť – jak pravil kdosi moudrý – v jednoduchosti je krása. A při tempu padesátky a pohledech z houpavě jedoucího zázraku minula poznáte svět z té hezčí stránky. A to je, milí přátele, nádhera přímo neskonalá … 🙂
Děkujeme p. Jiřímu Filipovskému za zapůjčení cenného vozu.
Text: Pavel Kopáček
Foto: Pavel Kopáček, David Kopáček, Michal Primák