Jako malý kluk jsem v osmdesátých letech měl knížku o historii značky Lamborghini z edice Auto Album Archiv. Imponoval mi příběh značky, zarputilost zakladatele Ferruccia Lamborghini i nádherné tvary aut s býkem ve znaku od slavným stylistů. Celou knížku znám dodnes skoro zpaměti a samozřejmě ji stále mám ve své knihovně. Proto jsem se velmi těšil na svoji letošní návštěvu muzea značky v Bologni.
A rovnou na pvod musím napsat, že jsem byl neuvěřitelně zklamán. Ano, mohl jsem oči nechat na krásné Miuře, obdivovat svaly LM002 nebo studovat tvary Countache. Ale to je na bohatou historii značky vše? Je toto vůbec muzeum?
U vchodu vás uvítá místnost s úvodním videem, které vám má navodit pocit propojenosti historie se současností a upozornit na výjimečnost vozů s býkem ve znaku. To by ale jednotlivé střihové sekvence nesměly trvat zlomek sekundy, takže jsem měl pocit jako z návštěvy diskotéky oslňován stroboskopem. Naštěstí stroboskop trval jen asi minutu a směl jsem do výstavní haly. Hned mě uvítal zelený Countach z počátku výroby. Toto mimořádné auto umí to, co dnes auta dávno zapomněla. Oslnit. Ne omráčit svoji okázalostí a falešností, asi jako obarvená blondýna s opíchanou pusou a umělými pětkami. Ale oslnit, jako to uměla třeba Brigitte Bardot. Nebo Countach. Kam přijel a dodnes přijede, je přirozeně středem pozornosti. Prostě je jiný.
Lamborghini Miura je ztělesněním auta snů. Však také taky vznikal. Dodnes asi není krásnější auto. Vedle něj stál terénní Lamborghini LM 002. Původně byl vytvořen prototyp s názvem Chettah pro výběrové řízení americké armády na terénní vůz. Po neúspěchu Italů byl vytvořen právě model 002. Jeho místem neměla být bojiště, ale klimatizované garáže arabských šejků.
Překrásná Espada uprostřed místnosti skoro ani nevynikla. A přitom její štíhlá karoserie z pera Nuccia Bertoneho si pozornost rozhodně zaslouží. Aby mohla být středem obdovu, jako když v minulosti stávala v přístavech jachet či před monackým casinem. (O Espadě jsme psali v čísle 1/2014 našeho bývalého časopisu.)
Posledním vozem v přízemí byl model Lamborghini 350GT. Krásné „Gran Tourismo“, které ocenil jen fajnšmejkr. Karosérii vytvořila malá milánská karosárna Touring, pod kapotovu byl k nalezení třiapůllitrový dvanáctiválec
A to bylo milí přátelé vše. O patro výše bylo možno spatřit ještě Diablo. Jemu dělaly společnost už novodobé modely Murcielago, Sián, Sesto Elemento a podobné supersporty.
Expozice muzea na mne působila jako zoufalá snaha prodat nové a upozornit při tom, že už značka kdysi něco vyrobila. Ale hrdost na práci Ferrucia Lamboghiniho, Paula Stanzaniho, Gianpaola Dallary, Boba Wallace a dalších, karosáren Touring, Frua, Zagato, Marazzi a zejména Bertone jsem nenašel. A to je škoda, protože Lamborgini se může pochlubit mnoha skvělými modely, které psaly dějiny této značky. Bohužel ale Urraco, Jalpu, Islero nebo Jaramu můžete obdivovat jinde. Na prototypy Athon, Cheetah, 3500GTZ, 400GT, Jotu nebo Bravo rovnou zapomeňte.
Cítil jsem podobný zmar jako při návštěvě muzea v Mladé Boleslavi. Že by to bylo stejným majitelem značek Lamborghini a Škoda?
Text a foto: Michal Primák