Hned v úvodu bych chtěl poprosit všechny čtenáře, budou – li o níže zmiňované tatřičce a jeho majiteli vědět něco více, ať se ozvou. Zároveň se musím omluvit, neboť od všech těchto událostí uplynulo už opravdu hodně času a vše si již přesně nepamatuji.
Ale nyní k vlastnímu příběhu, který musím začít rochu zeširoka, a to kvůli souvislostem. V roce 1971 jsem se s kamarádem, který byl starší a už se těšil na řidičský průkaz, učil na leteckého mechanika – specialistu v učilišti ČSA Praha – Ruzyně. Víc než letadla nás však zaujala a zajímala stará auta. Po vyučování (a někdy i místo něj) jsme dělali výpravy po všech možných i nemožných bočních ulicích v Praze a objevovali různé automobilové „poklady“. Pamětníci určitě ví, o čem píši. Nejraději jsme byli, když se podařilo narazit na majitele takového „pokladu“ při opravě nebo údržbě a rádi jsme s ním vedli „odborné“ řeči. Vzpomínám si například na Cord 812 s motorem z Volhy. Tatru 77. Auburn 653, různě překarosované automobily KdF, ale i tříkolku Krejbich, kterou jsem tehdy mylně považoval za oplechovaný Velorex. Při jedné takové výpravě jsme úplně náhodou narazili na start závodu 1000 mil československých. Hned nám bylo jasné, že se ho také musíme zúčastnit. Kamarád měl v místě svého bydliště v Praze – Břevnově za skoro souseda pana Vorla (nebo Orla?). Dotyčný pan Vorel byl snad předsedou Tatra klubu a byl to skoro fanatický „Tatrovák“. Když jsme mu pověděli o své touze, doporučil nám, ať si pro závod pořídímě nějakou Tatru 75 a hned vychvaloval, pro nás neznalé, její výhody: rychloběh, popřípadě volnoběžka, hydraulické brzdy, pohodlí na dlouhé cesty atd. Její (pro nás) nevýhody jsme poznali až později: relativní složitost, velikost vozu a hmotnost. Pan Vorel nám aktivně pomáhal nějakou tatřičku sehnat. Protože bylo pravdovým nadšencem, tak celý jeho byt zabírali veliké krabice plné dílů na různé typy Tater a i na stole v kuchyně se našlo něco z Tatry, co právě opravoval. Dále po Praze měl pár pronajatých garáží a v nich několik různých typů Tater, tu více tu méně pojízdných. Bezpečně si pamatuji na Tatru 75 s „magnetkou“ Vertex Scintilla, jednu Tatru 87, „Tatraplán“ a určitě toho bylo ještě více. Na běžné ježdění používal Tatru 57A. Tato tatřička byla v perfektním stavu, nevím zda již renovovaná nebo skvěle udržovaná. Měla stříbrnou, částečně metalickou barvu a zdobily ji červené kočárové linky. Sedačky byly potažené červenou kůží, palubní deska s fládrováním. Hlavní pozoruhodnost však byla skryta vpředu pod kapotou. Místo spádového karburátoru byla tato Tatra opatřena vstřikovacím čerpadlem značky Scintilla. Tato „vstřikovačka“ byla namontována vpředu přímo pod skříní ventilátoru a poháněna přímo od klikového hřídele od ozubu startovací kliky. Podle slov pana Vorla byla tato úprava provedena přímov továrně Tatra v době protektorátu. Větší pozornost jsem bohužel této krásné Tatře nevěnoval. Ještě si pamatuji na cestu, když nás pan Vorel vzal na prohlídku jedné Tatry 75 někde na Liberecku. Nemohu zapomenout na překvapené obličeje řidičů a cestujících v žigulících a škodovkách, protože jim jeho Tatra bez problémů stačila i v kopcích a na rovině držela rychlost 90 km/h. Pan Vorel měl kvůli své lásce k Tatrám doma čím dál větší problémy. Tomu se asi nelze divit. Vše to prý začal řešit alkoholem a to se stalo stříbrné Tatře osudným. Přesně na Nový rok, nejspíše v roce 1975 po ránu se s ní pan Vorel trefil do lampy veřejného osvětlení. Odneslo to nejen vstřikovací čerpadlo, ale i celý motor s převodovkou, který se po nárazu společně odlomily od nosné roury. Pan Vorel dal tatřičku časem opět do pořádku, ale už z ní byla „jen“ obyčejná Tatra 57A. S kamarádem jsme do té doby koupili několik Tater 75, které jsme parkovali po ulicích v Břevnově kromě té, na které jsme zrovna v „klubové stodole“ dělali. Jednu z Tater se nám podařilo dát do takového stavu, že by se s ní dal vysněný závod absolvovat. Ten však byl Veřejnou bezpečností zakázán a my přišli o veškerou motivaci. S kamarádem jsme se nepohodli, všechny „pětasedmdesátky“ postupně rozprodali, protože „veteránské hnutí“ se na ulici opravdu dělá špatně. Na Tatry jsem ale nemohl zapomenout. Po přestěhování do rodinného domu v Chocni jsem si v roce 1985 koupil celkem pěknou Tatru 57A. Hned jsem si vzpomněl na pana Vorla a jeho stříbrnou Tatru. Pokusil jsem se ho navštívit v jeho bydlišti v Břevnově, ale bez úspěchu. Získal jsem jen neurčité informace typu „jedna paní povídala“, že se snad rozvedl, odstěhoval a špatně skončil. Další pátrání jsem vzdal, ale Tatra se „vstřikovačkou“ mi stále nešla z mysli.
Když začal vycházet nejmenovaný veteránský časopis, vytvořil jsem podobné povídání jako je toto a poslal ho do redakce. Žádnou odpověď jsem nedostal a samozřejmě nic nebylo zveřejněno. O dost později jsem se dozvěděl, že reakce na mé povídání byla v tom smyslu, že žádné „veteránské pohádky“ uveřejňovat nebudou. Někdy kolem roku 2010 jsem na nějaké burze koupil protektorátní časopis Auto z 15.11.1943. Zde byl uveřejněn článek „Vstřikování benzínu“ a v něm otištěn také obrázek „řezu vstřikovací pumpy Scintilla pro osobní vozy“. Nejspíše právě toto bylo zamontováno do Tatry 57A pana Vorla. Nebyla to jen „veteránská pohádka“.
Text: Radim Tauber
