V únoru roku 2023 mě čekala pracovní cesta na Liberecko, kterou jsem si zpříjemnil návštěvou místního Technického muzea. Nutno podotknout hned na úvod, že se nejedná o automobliové muzeum, ale o muzeum techniky. Je důležité toto míti na mysli, abyste nebyli zklamáni. Po zaplacení vstupného chtěla pokladní ještě zaplatit fotografování. To mi přišlo dost trapné, zvláště v dnešní době. Kdyby lístek stál o těch 30 ,- Kč za fotografování více, neměl bych s tím problém. Takhle mi to přišlo jako trapná snaha urvat za návštěvníka více.
Po vstupu mě čekalo několik starších, vesměs běžných aut. Zaujaly mne fotografie proměn ulic Liberce, dva motocykly původní liberecké firmy Linser. Ano, Liberecko bylo v počátcích motorismu hlavním centrem průmyslového vývoje tehdejšího Rakouska – Uherska, tak jsem trochu očekával více o Linseru, RAFu, Theodoru Liebigovi, Ferdinandu Porsche. Zůstalo u několika fotografií s popisy a zmíněných motocyklů. Další část automobilové expozice tvořila soukromá sbírka amerik a anglických reprezentativních sedanů. Za mě sem moc nepatřily. Nechyběla sbírka čs motocyklů. Staré tramvaje a Erena byly zajímavé, ale trochu osamocené. Část modernější výroby automobilových dílů jsem jen prolétl.
Vlastně pro mě expozice byla zklamáním. Očekával jsem mnohem více historie spjaté právě s Libereckem, ucelenější výstavu. Chápu, že provozovat muzeum není vůbec nic snadného. A možná právě nejtěžší je určit styl expozice. Čím se chce muzeum veřejnosti prezentovat. A právě to mi v Liberci chybělo. Bylo tam od každého něco a nic pořádně. Roztříštěnost bila do očí.
Více snad napoví fotografie a třeba nebudete tak kritičtí, jako já.
